BRANDARIS RACE 2012, 19.-21.10.2012

Již po 18nácté se letos konal největší svátek plachetnic v holandském Frísku. Jmenuje se Brandaris Race a je to regata historických lodí, kterých je v Holandsku kolem 500. První ročník závodu se uskutečnil v roce 1994 na počest 400. výročí stavby majáku na ostrově Terschelling. Zorganizoval jej Herman Brandsma. Původní maják byl na ostrově postaven již v roce 1323, ale roku 1570 jej požár zničil. Současný maják Brandaris byl postaven v roce 1594 a patřil k prvním signalizačním světlům v Holandsku. Právě po něm se závod jmenuje. Stavba je uvedena v registru národních kulturních památek Holandska a má vysokou historickou hodnotu. Prvního ročníku se zúčastnilo celkem 50 lodí, tradičních klipperů, tjalků, kutterů a menších plachetnic. V současné době je regatajedním z největších setkání plachetnic nejen v Holandsku, ale i na světě. Akce je omezena účastí maximálně 80 lodí, protože více jich nepojme přístav na Terschellingu.

Brandaris Race se tradičně koná během třetího víkendu v měsíci říjnu. Do Harlingenu přijedou v pátek stovky účastníků, aby se nalodily na svá plavidla. První, co vás zaujme, je skrumáž stěžňů a lanoví. Je na co se dívat. V řadě za sebou a vyvázány vedle sebe uvidíte desítky úžasných lodí. Staré klippery (dvoj a trojstěžníky), tjalky (typické holandské čluny s plochým dnem a postranními kýly), škunery a tradiční malé plachetnice zvané skûtsje. Všechny lodě jsou součástí takzvané “Hnědé flotily”. Za starých časů se většina těchto plavidel používala pro přepravu nákladu či pro rybářské účely, dnes však slouží zejména k rekreaci, team buildingovým aktivitám a dobrodružným výpravám severními moři. Větší lodě byly poháněny párou a nad palubou měly jeden či dva pomocné stěžně na malé plachty. Proč „Hnědá flotila“? Protože takovou barvu zde má moře. Mělké, ale překrásné Wadenské moře, které se rozprostírá mezi pevninou a frískými ostrovy.

Večer se můžete občerstvit v jedné z restaurací, typických fríských, ve kterých stojí za to ochutnat tradiční rybí speciality – tresku, halibuta, krevety, lososy a další libůstky.

Každá z lodí nabízí komfortní kajuty – dvoj až čtyřlůžkové a prostorný salon, do kterého se pohodlně vejde celá posádka. My jsme si letos rezervovali kajuty na trojstěžníku “Noorderlicht”. Jeho majitel a zároveň skipper – Johan Moen – koupil trup klipperu v roce 2003 za cenu 40.000,- EUR. Ovšem poté jí přestavěl, vybavil 20ti dvojlůžkovými kajutami, čtyřmi sprchami, prostornou kuchyní a dalším vybavením včetně komfortního salonu. Celkové náklady na přestavbu činily dalších 800 tis. EUR.

Na rozdíl od jiných klipperů má "Noorderlicht" i tzv. Campagne deck. V dobách Východoindické společnosti bylo nejlepší místo na palubě zvané "campagne", kde bydlel kapitán a jeho nejvýznamnější hosté.

V sobotu ráno jsou posádky již od časného rána na palubách svých plavidel a netrpělivě očekávají vyplutí z maríny. Já a mí kamarádi z Čech máme na sobě žluťáky, holandští mořští vlci běhají po palubě v tričkách s krátkými rukávy. Pokud někdo z nich má jachtařskou bundu, pak starou a zašlou. Je vidět, že je používají pro její pravý účel a že se tu vskutku nejedná o módní přehlídku. Lodí je opravdu hodně, kovové, dřevěné, dlouhé, kratší, trojstěžníky, malé plachetnice, zkrátka opravdu pestrá paleta plachetnic všeho druhu. Pastva pro oči, takové velké technické muzeum na vodě.

Nejprve mi není jasné, jak a kdo může z mariny odjet a v jakém pořadí. Během dne mi to kapitán Johan vysvětlí – nejprve přístav opouští velké klippery, potom malé klippery, dále tjalky a rybářské čluny. Každá z lodí přesně ví, kde je její místo a kdy má být na startu. Je to vzrušující. Každý na lodi si vychutnává pohled směrem přes zíďku, která zboku vytváří ochranný val a vlnolam před vjezdem do přístavu. Za touto malou zdí jsou vidět desítky rozbalených plachet různých barev. Nebe má podobnou barvu jako moře, je ocelově šedé, moře trochu tmavší a pohled na plachty ve mně vyvolává pocit vrušení. Myslím na to, jaké to asi bylo před mnoha lety, kdy se podobné lodě z Holandska vydávaly na dlouhé plavby do Indie. Každého z nás na palubě ten pohled pohltí a spouště fotoaparátů cvakají jako o život.

Kapitánův pomocník nás však nenechá dlouho otálet. Přichází první povely na vytažení plachet. Nejprve začínáme hlavní plachtou na prostředním stěžni. Vytahuje nás ji 5 chlapů a máme co dělat. Žádné vinšny, žádné převody, jen dřevěné kladky a režná konopná lana. Jakmile je nahoře, je třeba ji “dotáhnout”. To se dělá tak, že se nejtěžší chlap pověsí na lano a ostatní dobírají. Chvíli jsem se houpal jako opičák. Pěkná fuška, ale plachta je nádherně napnutá. Jdeme na další, tentokrát plachtu na posledním stěžni. Práce je to podobná a v duchu si říkám, jak důmyslně je lano vedeno přes oka v podlaze zadní paluby, aby se zabránilo nechtěné halze, která by zde mohla být fatální. Jakmile máme zadní vytaženou, jdeme na přední plachty. Celkem je to 480m2 plachet. Když kapitán Noorderlichtu vypne motor, konečně si užíváme plavby na vítr. Všude kolem nás jsou plachetnice. Něco takového jsme nikdo z nás nikdy neviděli. Dívám se na námořní mapu oblasti kudy plujeme a zjišťuji, že na mapě převládá zelená barva. Ano, opravdu je zde velké množství mělčin, které jsou při odlivu nad vodou. S těmito loděmi, které nemají pevný kýl, je možné na mělčinu “nasednout” a posádka může po souši odejít třeba až na ostrov. To ovšem není naším cílem. Kapitán zkušeným okem kontroluje vyznačenou plavební dráhu a vede svou 50m dlouhou loď s přirozenou lehkostí. Všímám si silných proudů, které příliv provází. Chvílemi mám pocit, že se jedná víc o přehlídku než závod, lodě mezi sebou různě křižují a každou chvíli se nám nabízí skvělý pohled na okolní posádky. Fotoaparáty jsou v pohotovosti. Přecházíme porůznu po palubách a vychutnáváme si výhledy na lodě před námi, vedle nás i za námi. Na chviličku vysvitne slunce. Má ten správný již podzimní úhel, a tak nám dopřává parádních snímků. Jdu si popovídat s kapitánem. V pravém koutku má ubalené cigárko a soustředěný pohled na příď vyzařuje jeho zkušenost. Dávám se s ním do řeči a hodnotí situaci jako pro nás ne úplně příznivou, protože vítr vane proti nám, tedy ze směru, na který náš 200tunový klipper neumí plout rychle. Předloni to prý bylo jiné kafe. Vanul jižní vítr a Noorderlicht zvítězil. Upřímně řečeno, nemám ani pocit, že jde o závod. Plavba je velkou společenskou událostí a skutečně vyjímečnou akcí, kdy kolem sebe vidíte historii.

Do maríny v Terschellingu vplouváme na motor, vítr spadnul 3 míle před vjezdem do přístavu. Plavební kanál je úzký a já si říkám, že bych se v něm bezpečně otočil s velkou bavárkou, ovšem s touto plachetnicí si to nedokážu představit. Kapitán využívá i proudu v kanálu a předního propeleru. Svou padesátimetrovou krásku otočí s neskutečnou lehkostí a měkce přirazíme na další z vyvázaných lodí, které přijely před námi. Mistrovský manévr. Přijíždíme jako jedni z posledních, na palubách kolem nás to žije. Všichni povídají, popíjejí, smějí se a sdílejí překrásný zážitek. My máme namířeno k nejbližší půjčovně kol, abychom si projeli ostrov a stihli jsme to ještě za světla. Míjíme maják Brandaris a vyrážíme k písečným dunám. Projíždíme provoněným lesem a ocitáme se na pobřeží. Drsném pobřeží severního moře s rozsáhlými písečnými plážemi, které nejsou ani v létě přeplněny turisty. Sbíráme mušle, brouzdáme zvlhlým pískem a při nastávajícím soumraku zamíříme do malé typické hospůdky na pobřeží. Vevnitř je krásně teplo, hoří krb a my si objednáváme výborné tresky a krevety. Do přístavu dojedeme už za tmy. Na palubě je krásně, a tak před spaním ještě diskutujeme se sklenkou vína v ruce. Pak už do hajan.

V neděli se probouzíme do podobného dne jako byla sobota. Sluníčko je schované, ale je teplo a neprší. Jasně, není špatné počasí pro jachting, je jen špatně oblečený jachtař. Ale trocha toho světla na focení by přišla vhod. Kolem 10té hodiny vyrážíme zpět do Harlingenu. Míli za výjezdem z maríny vytahujeme plachty. Menší lodě křižují před námi a já věnuji pozornost malému tjalku, lodi z roku 1930, která byla postavena pro rybáře a sběr mušlí. Nyní slouží jako charterová plachetnice pro plavby na Wadenském moři a Ijslemeer. Pluje kolem nás s neuvěřitelnou lehkostí a já mám pocit, že vidím překrásnou bílou labuť. Zkouším kapitána, zdali by loď na chvilku nesvěřil do mých rukou. Kapitán souhlasí a já mám možnost vyzkoušet první pohyby s kormidelním kolem. Připadá mi, že loď téměř nereaguje. Až po dlouhém okamžiku se začne stáčet doprava. Všímám si velkého snosu opět při odlivu. Kormidlovat takovouto loď je opravdu práce pro zkušené kapitány a ne pro charteraře z Chorvatska. Člověk si musí zvyknout na to, že loď zpočátku reaguje velmi pomalu, zato však má dlouhou setrvačnost. Kapitán musí hodně předvídat a reagovat s předstihem. Do Harlingenu přijíždíme zpět kolem třetí hodiny odpoledne. Sbalené věci naházíme do auta, rozloučíme se s našimi holandskými větrem ošlehanými přáteli, u přístavního stánku si objednáváme poslední herinky a vyrážíme zpátky do Čech. V posteli jsem hodinu po půlnoci a hlavou se mi honí myšlenky a vzpomínky na daleké plavby všech těch překrásných lodí a námořníků, kteří na nich pluli.

Brandaris race jsem zažil poprvé, ale již teď vím, že příští rok pojedu znovu a pak znovu.

Pokud si chcete prohlédnout zajímavé video, doporučuji krátký sestřih Robberta Andringa z roku 2010. Snímek natočil z paluby Poseidonu. Zkrácená verze je k vidění na Youtube.

Starý rybářský lemsteraak

Moře a nebe jedna barva jest...

Návrat z Terschellingu - neděle

28. října 2012, Jiří Brožek
fotografie: Luboš Novák, Jiří Brožek