SAILING BALT – 15.-22.9.2012

TRASA: BREGE – ØRESUNDSKÁ ÚŽINA – ANHOLT – HESLINGØR – VEN – COPENHAGEN – RØDVIG – KLINTHOLN – VITTE (HIDDENSEE) - BREGE

CELKEM UPLUTO: cca 440 Nm

Posádka:

Renata Brožková, Iva Maršíková, Andrea Bartošová, Willy Gruber, Luboš Novák, Jiří Maršík, Jan Kaplan, Jiří Brožek - kapitán

Deník

V loňském roce jsme pluli z Brege na Bornholm a někdy z kraje roku jsme si vytýčili cíl pro plavbu letošní. Zalíbil se nám magický kus pevniny v Kategattu, malý ostrov, který se pyšní již na středověkých mapách, ostrov, jehož kontrola byla předmětem sporů a bojů mezi Dány a Švédy.

15.9. - 16.9. - sobota - neděle

V sobotu jsme měli domluveno, že přebereme loď již v dopoledních hodinách. Vzhledem k tomu, že plachetnice po naší plavbě popluje přímo na Kanárské ostrovy, ještě ji musí dovybavit a my čekáme až do odpoledne, než můžeme vstoupit na palubu. Několik hodin času trávíme prohlídkou starých známých a nám tolik příjemných míst, jako např. maríny v Glowe. Ochutnáváme baltské herinky v housce a německé pivo, abychom mohli konstatovat, že Plzeň je Plzeň J

Po druhé hodině již nosíme proviant na loď, krásnou Bavarii 46 s romantickým jménem Mona Lisa.

Počasí nám přeje, fouká svěží vítr přímo ze západu, což je vítr, který potřebujeme. Opouštíme marínu v Brege kolem 4. hodiny odpoledne a máme před sebou pořádný kus cesty. Prvních 12Nm na motor projíždíme plavební dráhou až na úroveň majáku Dornbusch na Hiddensee. Místo, které mám tolik oblíbené, když se vracím zpátky na Rujánu. Tentokrát jej však opouštíme a chystáme se na otevřené moře, na které vjíždíme kolem 6. hodiny večerní. Je nás 8 a ještě než nám zmizí Rujana z dohledu, 2 z posádky dostávají mořskou nemoc a v kajutě a na záchodku bojují sami se sebou. Operativně ze zbylých 6ti vytvářím 3 hlídky po 2 lidech, které se v noci budou střídat po 3 hodinách. Harnesy i vesty máme vzorně na sobě, fouká 15-20kn přímo z W. Jako první se ujímám hlídky s Renatou. Plachty jsou nastavené tak, že hlavní plachta je na 1. refu a gena ze 70% venku. Přeci jen chci jet na jistotu a jsem si vědom, že manipulace s plachtami v noci v silnějším větru není žádný komfort. Chci jet „na pohodu“. Vítr stále sílí a dosahuje v poryvech 25kn. Fouká stabilní WSW, my držíme kurz 355. V noci se dostáváme do blízkosti vojenského prostoru, proto se s Renatou rozhodneme pro réčko. Podmínky pro plavbu na sever jsou naprosto ideální, ale dva postižení v podpalubí mne nutí k přemýšlení, zda jim neulevit a přeci jen nestočit loď ke křídovým útesům Klintholnu či severněji k Rødvigu. Renata v kokpitu kontroluje situaci před přídí. Nikde žádná loď, jen v dálce několik červených světel. Stále váhám a když vidím, že žaludky nešťastníků se malinko stabilizovaly, v duchu se rozhodnu pro pokračování plavby na sever. Uklidňuji je slovy, že se vlny zmírnily a že se ještě rozhodneme, zda pokračovat...

Uprostřed noci oba zaspí. Měníme se s Renatou na hlídce s mladými kluky Jirkou a Honzou. Mimochodem, pro Honzu je to první plavba na plachetnici a vede si dobře. Závidím mu v duchu, že jede poprvé a hned pozná Balt J. Loď míří stále na sever k majáku Falsterboren. Ukazuji klukům, jak vynášet pozici do mapy a unavený ulehám v kajutě. Polospím a jsem připraven kdykoliv vystartovat. Přeci jen lehce zaspím a když se vzbudím, říkám si: „pacholci, parádně to zvládli...“ Míjíme maják, který vymezuje plavební dráhy a my jej nazýváme „otáčečem“.

Ve 2 hodiny ráno přichází na řadu Luboš s Ivou, kteří svěže střídají kluky. Luboš kontroluje situaci, vykresluje pozice a já krásně spím až do 5ti do rána. Záhy se kolem nás začínají objevovat četná světla. Důkaz, že se blížíme do Øresundské úžiny. Plachtíme směrem ke Kodani. Za další hodinu svítá a nám nad hlavou přelétá Boeing 747, který se právě chystá na přistání. Jsem přesvědčen, že nám musí utrhnout stěžeň, jak je nízko. Po probdělé noci jsme všichni trochu unaveni, ale šťastni, že stále stoupáme k našemu vysněnému cíli na severu. Po pravé straně míjíme most do Malmö a také větrné elektrárny, kterých je v těchto místech mnoho. Kolem osmé ranní padá vítr a fouká pod 7kn. Nahazujeme motor a další cca 3 hodiny plujeme bez plachet.

Největší radostí je, když vidím Williho a Andreu s hrnečkem čaje a s chlebem v ruce. Vypadá to, že všichni námořníci jsou opět v dobré kondici. Plujeme, povídáme, ochutnáváme Plzeň, jsme v malinké euforii, protože všichni ve skrytu duše doufáme a přejeme si, abychom tam dojeli. A daří se. V pravé poledne míjíme Helsingør na levoboku a Helsingborg na pravoboku. V nejužším místě mezi Dánskem a Švédskem sledujeme plavební dráhu a držíme kurz 315 - přesně na Anholt. Vítr opět stoupá a my dosahujeme rychlostikolem 9 - 10kn. Mám z toho velkou radost a vím, že s těmito lidmi a s tímto větrem tam doplujeme J.

Plavba je naprosto v pohodě a před 8. hodinou večerní připlouváme konečně na ostrov Anholt, který působí velmi opuštěným dojmem. Jen jedna loď kotví na začátku mola při vjezdu do přístavu. Starší němečtí manželé nám pomáhají vyvázat Lízu. Poměrně silný vítr a proud vody nám dovolí přistát až napotřetí. Jsme šťastní!!! Po 28 hodinách jsme upluli 198 Nm. Jsme na Anholtu a na to je třeba se napít J.

Ještě večer podnikáme malou výpravu do přístavu, hledáme sprchy a toalety. Vše je v naprosté čistotě, jak bývá ve Skandinavii zvykem. Objevujeme také malou dřevěnou chatrč s nápisem, ze kterého tušíme, že jde o půjčovnu kol... Rozhodli jsme se, že si ostrov projedeme na kolech.

17.9. - pondělí - Den na Anholtu

Anholt – je dánský ostrov, který leží v Baltském moři v průplavu Kattegat (dánsky to znamená „kočičí díra“), přibližně na poloviční vzdálenosti mezi Švédskem a Dánskem. Ostrov má rozlohu téměř 22km2 a žije na něm přibližně 160 stálých obyvatel. Místo je to poměrně izolované, do nejbližšího dánského přístavu trvá cesta 2 hodiny trajektem. Příroda, ale především obyvatelé ostrova se zcela přizpůsobili skutečnosti, že všude kolem nich je moře, jak daleko jejich oči dohlédnou. A je úplně jedno, jakým směrem pohlížejí. Přesto je soužití obyvatel harmonické a trvá staletí. Na ostrově je škola pro 1. – 9. třídu, poštovní úřad, lékař a vikář. Velkou část území tvoří poušť, která je nejrozsáhlejší pouští severní Evropy. Právě proto je převážná část ostrova chráněna a nejsou zde žádná turistická zařízení.

Na Anholtu se vyskytují tři typy krajiny – krajina utvořená pohybem ledovce v poslední době ledové, pobřežní linie s písečnými plážovými hřebeny a táhlé písečné duny. Nejvíce charakteristickým rysem pro ostrov je však velká populace tuleňů šedých. Na ostrově se také nachází téměř 400 rozličných lišejníků, které rostou v místních slatinách, známých jako Ørkenen.

V příštích letech se počítá s výstavbou větrných elektráren, které budou stát na pylonech ve vodě, nedaleko ostrova. Překvapivě se ukázalo, že vodním živočichům a rybám větrníky nevadí. Ostrov patří do svazu Danske Småøerne - spolku27 malých ostrovů, které jsou samy o sobě natolik malé, aby mohly vytvořit samostatnou obec. Tento spolek slouží k lepšímu prosazování jejich zájmů.

Ostrov jsme projeli téměř celý, z nejvyššího bodu se rozhlédli po písečných dunách, v dáli jsme zahlédli maják. Moje žena jezdí raději do jižních moří, protože se tam „dá koupat a plavat“. Ukázal jsem jí, že koupat se dá i v severních mořích a vnořil jsem se do baltských vod. Brrr, 16C není opravdu na zahřátí, ale ukázal jsem (zmodralý hrdina), že je to také koupací moře – to pro příští cesty... Projeli jsme centrem ostrova, které tvoří asi 8 chalup a objednali si skvělý Tuborg v restauraci, kde již měli „po sezoně“. Pivko byl výtečně vychlazené, tož objednali jsme ještě jedno a chtěli zakoupit pohledy. Majitel nám sdělil, že jsme mu v 8mi lidech udělali tak významnou tržbu, že jsme pohledy dostali zdarma J.

Je pondělí, 2 hodiny odpoledne a je čas se posunout. Vracíme kola – tedy spíše je opíráme o plot zamčené půjčovny a pomalu se ubíráme k Líze, která nás již očekává. Den na Anholtu byl skvělý – modrý, slunečný, větrný, vlídný a jedinečný. Nikomu z nás se odtud nechce. Ještě před cestou si dopřáváme výtečnou polévku našeho čínského kuchaře Willyho.

V půl čvrté vyjíždíme z přístavu a naším dalším cílem je přístav v Helsingøru.

Vítr nám fouká příjemně ze SSW, nejprve kolem 8kn, v pozdním odpoledni pak zesílí na 12 - 15kn, takže na bočák, a příjemnou jízdou na plných plachtách rychlostí 9kn proti vodě míříme na jihovýchod. K půlnoci se opět dostáváme do blízkosti plavební dráhy pro vjezd do Øresundské úžiny a ve 2 hodiny ráno vjíždíme do maríny, která je na rozdíl od Anholtu obsazená do posledního místa. Vlastně až na jedno. To jedno je hned naproti benzínce Nordhavenu. Je to místo, do kterého musíme vjet kolmo ve velmi úzké dráze za větru 15kn. Daří se nám to napoprvé a po zásluze se odměňujeme rumovou medailí navzdory prohibici v Čechách. Ulehneme a ráno volám harbourmastera. Mobil nezvedá, avšak přes rádio se nám hned ohlásí. Přijíždí na kole na molo a prohlíží si naší vlajku na zádi – táže se, zda jsme z Čechoslovákia a když mu to odkývem, nechá nás tu stát bez poplatku a popřeje nám příjemný pobyt. Nemohu si zvyknout na chování seveřanů, kteří jsou proti očekávání vřelí, ochotní a milí.

18.9. - úterý - Helsingør

Je nazýván městem Švédů a městem Hamleta. Sotva vyrazíme na prohlídku, začne pršet. Přesouváme se tedy do nejbližší kavárny a objednáváme chutná kapučína. Jen co déšť pomine, pokračujeme prohlídkou města. Nejprve nahlédneme do malého kostela, ve kterém visí ze stropu velká plachetnice. V severním křídle kostela je k vidění malé muzeum dokumentující posledních 600 let dánské mořeplavby. Poté míříme k legendami opředenému hradu, který sloužil v dávných dobách jako celnice. Na hradě Kronborg Slot kdysi Hamlet pronesl známá slova „být či nebýt“. Tak to alespoň tvrdil spisovatel Shakespeare.

Centrum města je malebné, avšak na můj vkus celkem rušné. Od místních se dozvídám, že sem míří Švédové z nedalekého Helsingborgu. Připlouvají malými trajekty na nákupy, aby zde nakoupili výhodněji, než ve Švédsku. Zajímá je zejména alkohol, který je tu sice levnější, leč pro nás středoevropany i tak velmi drahý. Cestou zpátky na Lízu si ještě prohlížíme technický zázrak – ledoborec Björn, který místní chlapíci zrekonstruovali a od příštího roku na něm budou pořádat okružní plavby. Pozvali nás na palubu a měli jsme možnost si prohlédnout i strojovnu. Krásný zážitek!

V poledne mizíme z města a těšíme se na loď. Dnes nás nečeká žádná dlouhá přeplavba, cílem cesty je totiž švédský ostrov Ven, který je vzdálen pouhých 13 mil. Odpoledne vítr padá, tak tentokrát na motor. V 5 hodin odpoledne vplouváme do malé maríny na Venu. Kromě nás v přístavu není žádná jiná loď.

Ven

Ostrov leží uprostřed jedné z nejfrekventovanějších vodních cest na světě – průlivu Øresund. Žije zde kolem 400 obyvatel. Ostrov lemují travnaté svahy a navrchu ostrova je travnatá plošina. Toto plato dělá z ostrova jeden velký vyhlídkový bod, který nabízí svým návštěvníkům výhledy na švédské i dánské pobřeží a při pohledu na jih na Øresundský most. Přestože jsou svahy kolem strmé, naleznete zde jemné a přívětivé pláže. Roste tu několik chráněných druhů rostlin, které dělají z místa jednu velkou přírodní rezervaci. Na ostrově žijí zajíci, ježci, ještěrka písečná, ropucha zelená a další vzácní živočichové. Ven patřil v16. stoletíjednomu z nejtvrdohlavějších despotů v Evropě, astronomovi se jménem Tycho de Brahe (1546 - 1601). Hrabě a astronom přišel na ostrovv roce 1576. Dostal jej darem od dánského krále Frederika II. „bez odvodů a daní po zbytek života“. Zde vládl svým několika poddaným, mezi nimiž byl také dvorní trpaslík Jeppe. Astronom zde vládl velmidespoticky. V noci kompenzoval svou denní prchlivost a trpělivě pozoroval pohyb planet na noční obloze.Právě tato pozorování byla důvodem, proč král ostrov daroval právě jemu. Hrabě si zde nechal postavit malý zámek a observatoř. Dnes jsou obě budovy rozpadlé, ale činnost astronoma připomíná místnímuzeum. Jezdit na ostrově mohou jen kola a malé autobusy pro místní obyvatele. Trajekty sem připlouvají zLandskrony nebo z Helsingborgu a Raa.

Ostrov jsme prošli úplně celý křížem krážem. Někteří z nás v holinkách a podle toho vypadají jejich nožky. Večer proběhne v poklidu, ráno se chystáme vstávat brzy a máme namířeno do Kodaně.

19.9. - středa

Vstáváme po 6té ranní a vyrážíme. Vítr nám jde naproti, fouká SW o 15ti uzlech, křižujeme a poskakujeme směrem do hlavního města Dánského království. Cestou míjíme kolonii větrných elektráren a před desátou vjíždíme do bazénu Nýhavenu. Je to podobný zážitek, jako byste přijeli s jachtou ke Staroměstskému náměstí. V kanálu se uhýbáme nízkým lodím podobným želvám, ve kterých sedí desítky tursitů, kterým není přes čočky kamer a fotoaparátů vidět do obličeje. Říkáme si, jak jsme rádi, že naše cestování je úplně jiné. Před výstupem z lodi si bereme to nejhezčí (někdo nejsušší), co na sebe máme a vyrážíme na pevninu. Posádka míří ke královskému paláci, láká je výměna stráží. Nezbytná je návštěva parku a pobřeží, kde je soška Malé mořské víly. Já mířím do antikvariátu se starými mapami a cestopisy mořeplavců, odkud si odnáším dva cenné úlovky. Ve dvě hodiny se setkáváme na palubě a mám pocit, že všichni se tak trochu těšíme, až z města vypadneme. Vítr se zdvihá a vlasy nám už dlouho nevlály. Vyjíždíme z kodaňského bazénu do úžiny, na levoboku míjíme Øresundský most a směřujeme na jih. Vítr sílí na 25, místy až 30kn. Refujeme hlavasku na druhý ref. Z geny kouká jen malinký kapesník a Mona Lisa uhání na bočák v průměru 8kn v 6 - 7Bf. Koukáme na oblohu před námi a ze západu se k nám blíží bouřkové mraky. Poučen letní bouří na Mallorce, refujeme hlavasku na třetí ref a réčkujeme. Vítr sílí, v poryvech leze na 35kn, ale loď jede stabilně, vlny jsou kupodivu táhlejší a mám radost z toho, jak tuto situaci zvládáme. Po hodině s jistotou plachty opět rozbalujeme a pokračujeme stále na jih.

Smráká se, vlny se zvedají a naším dnešním cílem je městečko a rybářský přístav Rødvig. Vítr se stáčí a fučí přímo proti nám. Chvíli rozmýšlím, zdali křižovat nebo zapnout motor. V pilotu je psáno, že napoprvé se nedoporučuje vplouvat do maríny za tmy, prý kvůli četnosti rybářských člunů. Volím tedy jistotu motoru a při přiblížení se k Rødvigu tak na dvě míle jsem rád za toto rozhodnutí. V moři je velké množství nijak neoznačených kůlů, o kterých nevím, zda jsou sádky, či pro jaký účel tu vlastně jsou. Je jich víc jak sto. V mapě ani pilotu o nich ani zmínka, za tmy by to byl jistě „zajímavý“ zážitek mezi ně vplout. Vjíždíme do přístavu po deváté večer, tedy za tmy. Marína je plná lodí, vyvazujeme se na jediné volné místo, které jeho majitel, jak se záhy dozvídáme, opustil odpoledne. Z Kodaně jsme napluli 50 mil na velmi příznivý vítr.

20.9. - čtvrtek

Ráno vstáváme brzy a vydáváme se na prohlídku Stevensových útesů. Návštěva Rødvigu by nebyla zajímavá bez procházky podél pobřeží a výhledů na křídové útesy. Stevens Klint je pobřežní cliff, který je dlouhý 17 km. Táhne se z jihu od Rødvigu až po Bogeskov na severu. Útesy jsou viditelné po celé cestě a v nejvyšším bodě dosahují výšky přes 40 m – to je u majáku Stevns Fyr. Útesy jsou z měkké křídy a vápence. Postupem času erodují. K největšímu odštěpení došlo v roce 1928, kdy se kus starého kostela stojícího na pobřeží odtrhl a zřítil se do moře. Cestou míjíme starý vápencový lom a vápenku Boesdal Kalkbrud. Vše působí jako skanzen, před vápenkou malé děti pouští draky a my se zastavujeme a každý z nás si vychutnává překrásné výhledy na bílé a strmé útesy padající kolmo do zeleného baltského moře. Před polednem se vracíme na loď, čeká nás opět plavba. Vyplouváme na jih, k poloostrovu Møn a známému přístavu Klintholn. Vítr se drží na 30kn, hlavasku držíme na druhém refu a Mona Lisa uhání k dalším útesům. Vítr sílí na 35, pro jistotu plachtu třetím refem ještě zmenšujeme. Vlny se zvyšují, dosahují 2,5 – 3 m. Loď má i přes zrefované plachty velmi slušný náklon, ale pevně zaříznutá do moře uhání s jistotou ke dnešnímu cíli. V dáli spatříme další plachetnici, která nás dohání. Loď se pěkně kýve ze strany na stranu a mám chvílemi dojem, že občas zahlédnu její dno až tam, kde začíná kýl. Ale to se mi jen zdá. Je úžasné pozorovat, jak si živly pohrávají s loďkou, o které později zjišťuji, že je delší, než Líza. Konečně zažíváme ten pravý baltský sail a i přes zvednutý sprayhood nám Neptun dopřává nepravidelnou sprchu. A pak že se nedá v Baltu koupat J. Do přístavu vjíždíme v půl páté. Vyvazujeme loď bokem u mola, vítr v lanoví kvílí, ale Mona Lisa vypadá spokojeně a klidně, jako uvázaný kůň. Vyrážíme na procházku na pláž, sbíráme kamínky a mušle a pozorujeme, jak se vlny valí přes hrázní molo. V místním obchůdku prodávají skvělá jihoafrická vína, tak dokupujeme zásoby a navštívíme i místní pizzerii. Potkáváme tady a zdravíme se s posádkou druhé lodě. Jsou to příjemní chlapíci od Kolína nad Rýnem z lodi Captain Hooker – B-50. Vyměňujeme si adresy, abychom si mohli poslat fotografie našich lodí.

Usínáme o půlnoci, ošleháni větrem a unaveni zážitky a výborným červeným.

21.9. - pátek

Vstáváme opět brzy a zdá se, že Neptun přitvrzuje. Fouká v poryvech 35kn, nebe nelze příliš dobře rozeznat od moře, na obzoru převládá ocelová barva. Jdu se s Lubošem podívat ke vjezdovým „vratům“ do maríny a vidím, jak se přímo proti řítí téměř třímetrové vlny, které se záhy tříští o hrázní molo a vlnolamy. Přemýšlíme, zda vyrazit a chvíli váháme. Stahujeme ještě z windguru předpověď a zjišťujeme, že vítr má odpoledne sílit. Je rozhodnuto. Odpoutáme Lízu z lan, vytahujeme fendry a děláme malý obrat v přístavním bazénu. Páka plynu jde na maximum dopředu a loď se žene ke vratům rychlostí skoro 8kn. Příď míří přímo na střed a záhy se potkáváme s první vlnou, která se rozbíjí o příď, což poznají všichni členové posádky, zejména ti, kteří nestihli nasadit kapuce. Slaná sprcha je ovšem jedinou nepříjemností, Mona Lisa drží směr a s přehledem opouští vrata a míjí hrázní mola. Chvílemi si připadám jako na skejtu v „U“ rampě. Posádka má samozřejmě vesty a kšandy a všem je v očích vidět dobrodružství, ale i náznaky úsměvů. Přibližuju se ke stěžni, hlavaska jde nahoru. Chce to zkušené oko, lazy jacky potřebují kurz ostrý proti větru. Trochu mne kormidelník pohoupe, ale plachta jde nahoru, tedy na třetí ref. Ještě kosatka, náklon a rychlost. Za 10 let jsem neměl lepší bavárku, než je tato. Užíváme si jízdu a akrobaté v salonu vaří čaje. Miluju vítr, miluju vlny a miluju moře. Je mi dobře, když se rozhlédnu po kamarádech a blízkých a vidím, že mou radost sdílejí. Námořníci s Capitanem Hookerem jsou nám v patách. Máme společný cíl. Hiddensee a již tradiční procházku k majáku Dornbusch. Procházku ke světlu, které je desítky let jistotou všech námořníků brázdících Balt. Kdyby byl maják ženou, byla by to vysoká, krásná a štíhlá brunetka, oblečená v bílých šatech. Tajemná a s jiskrou v oku. Och, trochu jsem se nechal unést poezií a místní pálenkou z rakytníku. Poezie tohoto krásného místa, poezie Hiddensee..

V noci živě diskutujeme v salonu a probíráme uplynulý týden, zážitky, pocity, úzkosti a vtipkování. Mám takový dojem, že je všem skvěle, že si to všichni užili. Na Baltu stačí týden a opravdu si odpočinete. Zapomenete na starosti všedních dnů, na neotevřené emaily, ztracené hovory v telefonu. Soustředíte se na plachty, navigaci, mapy, noční přejezdy, noční oblohu, dobré oblečení a ponoříte se sami do sebe. Aspoň na chvíli naleznete v sobě námořníky a dobrodruhy, uniknete z civilizace. Balt mi nenahradí jižní moře. Je drsný, ale překrásný, rád se sem vracím...

22.9. - sobota

Poslední ráno a úplný klídek, jakoby si i Neptun rád přispal. Bóje v plavební dráze jsou letos čerstvě natřené, takže docela nuda, protože ani chvilku nepochybujeme, kudy a kam jet. Na palubě jsme jen v tričkách či větrovkách. Mám a nemám rád návraty. Mám je rád proto, že vím, že jsme to zvládli, že jsme projeli trochu drsnějším mořem, ale loď v pořádku dovedli do svého cíle. Mám je rád proto, že se těším na fotografie všech zúčastněných a na to, jak to zase budeme celý rok „probírat“. Nemám je rád proto, že vím, že bych chtěl jet dál a dál.... a dál.... O to větší radost se vracet. Cíl je cesta. Jednou se snad dočkám, že to za týden neskončí.

Konec snění. Marína v Breege je plná, vyvazujeme Lízu k jiné plachetce, poplácám ji po zádi. Poslední fotka a povinná rybí soljanka ve Stralsundu. Neřekl jsem, že mám rád rituály, tak tedy soljanka, herinek a domů....

Hezké zážitky všem!

Jiří

Fotografie: Renata, Andrea, Luboš, Jiří