SAILING BALT – 1. - 8.10.2011 - Deník Iva

Podzimní jachting je lákavý. Na moři je méně lodí a povětrnostní podmínky lepší, než v letních měsících. Abychom si to pojistili, vyměnili jsme letos Středozemní moře za Balt.

Ráno vyrážíme z Prahy do Breege. Pohodlně se tam dostanete za necelých 7 hodin, kromě asi 40 km stále po dálnicích. V Breege se nachází náš „domovský přístav“. Míříme do místní charterové společnosti a těšíme se na převzetí lodi, protože tentokrát jsme si vybrali loď Hanse se samorečkovací genou. Mlha nad hladinou vody v maríně a skutečnost, že jsme tu téměř sami, nám ukazují, kde to vlastně jsme. Technik z charterové společnosti nám předává loď a letmo se zmíní o předpovědi počasí na další týden. Naší představu o plavbě na Bornholm a Christianso lehce zpochybňuje svým varováním, že je očekáván vítr o síle 7-8 Bf. Ustupujeme záhy do přístavní restaurace a ochutnáváme výtečnou rybí polívku. Jdeme brzy spát, choulíme se do spacáků a těšíme se na to, co má přijít.

Z Breege do Glowe

Vstáváme v 6:00, ale na vyplutí to hned nevypadá, je mlha jak mlíko a tak v klidu snídáme. Natočíme motor, ale ten asi po minutě chodu chcípne a už se ho nedaří rozběhnout. Řešíme to do jedenácti. Nakonec zjišťujeme, že v nádrži na naftu je voda. To se nám potrvdilo i kontrolou palivového filtru. Před 12.00 hod dopolední nakonec musíme opustit palubu Hanse a měníme ji za Bavarku 38.

Kanálem na motor pomalu poprdláváme a sledujeme hloubku a bóje. Na moři vytahujeme plachty a sailing může začít! Je to pohoda – pivo na palubě, malé vlnky, vítr, co se na Jadranu nevidí. Plujeme kolem mysu Arkona, zkoušíme vesty a harnesy, tak aby to bylo pro případ nouze jasné, plachtíme na pohodu. Jééé, tady je krásně! Sluníčko nás doprovází až do našeho dnešního kotviště – přístavu Glowe na severu Rujány. Večer se jdeme projít po pláži, kluci si zablbnou na dětském hřišti a rodí se první plán – ráno se vstane před svítáním a nabereme kurz Bornholm.

Technická data:

Breege – Glowe: 12:03 – 17:29, 37NM, vítr do 14 KN

Pondělí 3.října 2011

Vzbudí mě tichý hovor a pak startování motoru, odvazování lan a jemné houpání, to se loď vydává z přístavního bazénu na moře. Kapitán a Luboš s Willem vstali a vedou naší loď směr Bornholm. Ukolébána klidnou plavbou usínám a definitivně opouštím teplo kajuty v 6:30. Svítá. Vařím chlapům kafe a těším se na východ slunce. Na východě je ale opar a slunce vychází tak jako to naše rosnička Jirka předpovídá, kolem 11:00. To se rozpustí opar a slunce nás pohladí teplými paprsky. Jsou vlny, fouká vítr, prima sailing. Ne každý ale houpání snáší dobře, ale žádný velký problém nenastává. Jirka v poklidném náklonu lodě dočítá příběh Nikoly Šohaje v daleké Koločavě a i ostatní si lehký sportovní výkon užívají. Po obědě kotvíme na Bornholmu v přístavu Rhøne. Městečko je nádherné, měkké a teplé barvy domů, podzimní plody na stromech a příjemní nespěchající lidé. Procházíme uličkami, fotíme a nakonec počítáme utonulé námořníky na pomníku, který byl postaven na jejich počest. Cestou k lodi do přístavu se k nám nenápadně připojuje kocour, pěkný chlupáč s lesklou srstí, určitě je mu dopřána dobrá výživná strava. Žebrá u lodi o vstup, pak se projde po palubě a mizí. Za chvíli je tu na kole hafenmeister, ten kocour byl práskač! Platíme za stání, jako bychom tu byli na noc, ale budiž. Vyplouváme a míříme ještě dál na sever – naším dnešním přístavem na noc bude Hammershus na severu ostrova. Pod tíhou dojmů z plavby kolem krásné zříceniny hradu o sobě tvrdí Jirka Marš, že je sebehrad, ale kdoví, co vlastně myslel. Vplouváme do přístavu. Jsme tu jediná loď a i jinak je tu mrtvo. Ale nám to nevadí, jen přespíme, projdeme se a ráno vyrazíme dál na sever po moři. Willi vaří výtečnou čínu a poklidnou noc ruší jen datel, který se nám usadil na stěžni. Ale s Jirkou B., který to v noci neustál, ho uvazujeme a je klid. Datel je mlátící lano výtahu hlavní plachty a zvuk byl opravdu nesnesitelný.

Technická data:

Glowe – Rhøne: 4:25 – 13:11, 55 NM, Vítr do 20 KN

Rhøne – Hammershus: 16:15 – 18:45, 22,5 NM, Vítr do 20 KN

Úterý 4. října 2011

Ráno vyrážíme z lodi na procházku, i s největším zážitkem pro oba mladé Jirky – návštěva místních WC – jsme tam v 9:00. Je po sezóně, liduprázdno, opuštěná restaurace před hradem, prázdné cestičky, louky bez pasoucích se krav nebo ovcí, opar, suchý strom – tak trochu nostalgie podzimu. Ale my jsme sem vpadli jak barevní motýli – v červených, modrých a zelených bundách, pokřikující, cvakající uzávěrkami fotoaparátů a prozkoumávající zákoutí hradu. Rosnička hlásí, že slunce dnes rozhrne mraky v 11:18, tak mu věříme. Fotky budou tedy bez slunce, to si užijeme až na moři. Okruhem procházíme kolem hradu zpět na pobřeží, je tu nádherně. Dole pod námi se rozstříkávají rolující se vlny o skaliska a moře ukazuje svoje zoubky. Už se těším, až se budeme prodírat z přístavu přes houpavé vlny! No a netrvá to tak dlouho a už vyplouváme. Vlny jsou opravdu hustý, hodnotí to náš kapitán na 4BF. Loď se vyhupuje špičkou do výšky a padá dolů, někdy se vlny převalí přes špičku a posádka dostává sprchu. Paráda! Máme kurz Christiansø a slunce vychází tak, jak Jirka Žabička předpověděl. Máme modré nebe, vlny s bílými špičkami, plný prádlo a dobrou náladu. Někde v dálce cesty končí, každá prý však cíl svůj skrývá – zpívá Pavel Bobek a my tedy plujeme nějaké té cestě vstříc. Fouká 20 KN, loď letí po vlnách, vítr cuchá vlasy a užíváme si to. Už je vidět ostrov, rotunda na Frederiksø je dominantní stavbou. Kapitán se připravuje na přistání, mezi oběma ostrovy je silný proud, nebude to jen tak. Z přístavu taky zrovna vyplouvá parník nebo jak tý velký lodi říct a hafenmeister už nám ukazuje, kam to máme píchnout my. Daří se nám, kluci naučeně vyskakují a uvazují loď i přes silný proud a za chvíli už si kapitán může s opáleným starým mužem popovídat o životě v tomhle malém přístavu. Je to prima chlapík, nakonec končíme s Renatou v jeho objetí při fotografování a můžeme se vydat na procházku po ostrově. Je tu opravdu zvláštní atmosféra – ticho a líno, měkké teplé světlo odpoledního slunce, kameny utíkající do moře, mohutné hradby a vlastně liduprázdno. Na ostrově prý žije 100 lidí. 28 dětí chodí do místní jednotřídky až do sedmé třídy, pak odjíždějí za vzděláním na Bornholm na internát. Je tu obchod, policie, pošta, kostel a hospoda. Ani jedno auto. Jen kola a malá pásová vozítka. Takové rolby. Ostrov je soběstačný výrobou elektřiny, elektrárna funguje na olej, vrty na pitnou vodu zásobují domácnosti, které si nevystačí s pivem. Oba ostrovy spojuje most, tedy spíš lávka, široká je tak akorát na rozpažení. Na Frederiksø bydlí paní, která udí ryby, bílé komíny udíren svítí do dálky, je tu ta už zmiňovaná rotunda – museum – a tělocvična, do které se nesmí ve dřevácích. To by nás ani nenapadlo! Ještě tedy po pětisté cvaknout spouští aparátů – je to tady nesmírně fotogenické a už nás čas tlačí k odjezdu. Hafenmeister si přeje, abychom zůstali, ale my jen kupujeme nějaké drobnosti v obchodě a fakt musíme. Moře za přístavními hrázemi nevypadá moc přívětivě, vlny hrozí bílými hřebínky a tak se ještě dnes chceme uklidit do přístavu na Bornholmu – Svaneke. Christiansø byl náramný zážitek, máváme mu při odplouvání a teď hurá na prima sailing. Fouká v nárazech až 30KN, jsou velké vlny, občas dostaneme spršku. Po 2,5 hodinách plavby kotvíme už za tmy v klidných vodách přístavu Svaneke – zas jsme tu jediná loď. Uvazujeme datla, toho otrapu, chvíli cajdáme po liduprázdných uličkách městečka a jedeme na kutě. Unavení, ožehlí sluncem severu a spokojení.

Technická data:

Hammershus – Christiansø: 10:00 – 14:15, 16NM, vítr 20 – 25KN

Christiansø – Svaneke: 17:05 – 19:45, 15NM, vítr 25KN, 5BF

Středa 5. října 2011  - čtvrtek 6. října 2011

Ráno se budíme do úplně klidného přístavu, podle předpovědi se mělo počasí zhoršovat, ale nehne se ani větvička. Že je to pomyslné ticho před bouří ještě netušíme. Vyrážíme k majáku na špici Svaneke a do města na nákupy. V maličké sklárně dělají rodiče holčiček radost svým dcérečkám skleněnými korálky, ranní káva a už si to šměrujeme z přístavu na moře. Nejdřív chceme dojet až do Sassnitz, to jsou plány, ale…….všechno je nakonec jinak. Vidím svýma očima s odstupem asi takhle: Na moři už se voda nejeví tak klidná jako v závětří přístavu, příjemně se vlní, až vzdouvá a fouká taky velmi svěže. Ale vítr není pro nás úplně příznivý, uvidíme, co s námi udělá, až mineme závětří ostrova Bornholm. Kapitán se tam rozhoduje, že se motorem přiblížíme pobřeží a přes vlny se prohoupáme. Motor naskakuje, má divný zvuk. Najednou se začne čudit z podpalubí a není to znamení, že se v lodní kuchyni chystá výtečný oběd. Smrad z gumy. Chvíle rozhodnutí – použít hasicí přístroj? Prý nejvíc lodí je postiženo požárem, to by jeden neřekl, co? Nakonec to přestává dýmat, už to jen zapáchá a tak se zatím závada motoru skrývá pod schody, necháváme ho vychladnout, než se tam chlapi podívají. Budeme plout tedy jen poháněni plachtami, romantika starých mořeplavců. Kapitán volí kurz Kolobřeh, švédské břehy jsou daleko a stejně – ani jedna varianta – Polsko nebo Švédsko není výhodná pro řešení na další dny a předpověď počasí. Posádka se rozkládá na dvě poloviny. Ta menší – 3 členové se hroutí v podpalubí, třesou se zimnicí, hoří teplotou a statečně blijou. Vlny jsou ostré, náklon lodi 45°a tak to naše žaludky i šnek úplně nezvládly. Postupně se uklízíme do kajut, viděno mýma očima – musím se zahřát a stabilizovat, abych už nezvracela, krvavé hleny nevěští nic dobrého, do žaludku nemůžu dostat ani hlt vody. Přikrývám si hlavu dekou a ve tmě a troše tepla, co produkuji, si vytvářím mikroklima, se kterým to překvrdlám až do rána. Slyším kapitána, jak volí strategii. Zbylí 4 se dělí na dvě hlídky – kapitán s Jirkou Marš a Jirka junior s Lubošem. Oblečeni ve žluťácích, vesty a harnesy, budou kormidlovat loď do bezpečí přístavu – celou noc a ještě celé dopoledne. Který to nakonec bude? To je zatím opravdu ve hvězdách. Stmívá se. Mám stabilizovanou polohu a celou noc prožívám v intervalech hlídek. Do kajuty se nasune velké studené mokré tělo Jirky, aby si na 3 hodiny odpočinul, a pak teplý vylézá, obléká se a za chvíli se zas mokrý a studený vrací. Intervaly se zdají různé, ale oni dodržují časy s železnou pravidelností. Slyším jen zvuky. Rány plácající se plachty – vzrušené hlasy, zda se utrhla – ne jen se urval stoper a tak kluci upevňují výtah geny na vinchnu. Improvizace. Slyším, že prší. Slyším, že nebe je plné hvězd. Slyším kvílení větru. Slyším obrovské rány, jak naráží vlny na skořepinu lodi. Přemýšlím, zda materiál vydrží, zda se loď nerozlomí. Slyším praskání stěžně. Plachty jsou plné chyceného větru a tah na všechny lana, šňůry a stěžen je obrovský. Je Bůh? Nevím, nikdy jsem ho neviděla, ale cítím, že někde něco určitě je. Je, protože Jirka Brožek při jedné z hlídek po půlnoci volá, že se stáčí vítr, ten jižní je pro nás spásou. Že by se Neptun rozpomněl na to, jak jsme mu ulili první den z kalíšků? Někdo nás má prostě rád, loď nabírá kurz Glowe. Když kluci nad ránem vidí světlo majáku na Arkoně, jejich hlasy zní vzrušeně a je v nich radost. Už je světlo, když si sundávám deku z hlavy. Vlny se lehce zmírnily, loď už neposkakuje jak ztracená skořápka ořechu na Čertovce a já se odhodlávám zavřít se v nejmenší místnosti na lodi. Ale fakt musím. Ustojím to, jen ty mokré nohy, pak už se oblékám do bundy a jdu na vzduch. Je vidět pobřeží. Máme to ještě tak 3 hodiny, ale úplně přesně teď chápu radost námořníků, když jeden z nich z koše na vrcholu stěžně spatřil zemi! No ještě není vyhráno. Na plný prádlo do přístavu těžko vletíme, tak pořešit ten motor. Luboš se noří pod schody. Dolévá do chladicího systému vodu. Ale ta necirkuluje. Je to chlap, při hodinách fyziky nechyběl a tak už za chvíli rozebírají nějakou vrtuli. Impeler – kapitán ho označuje za nejproblémovější součástku a taky má pravdu. Mořská voda necirkuluje a nechladí motor, výfuk neplive ven nic a to je ten problém. Vrtulka impeleru je tu náhradní, tak chvíli Luboš mechanikem a je to. Motor naskočí…………a chladí! Kapitán situaci hodnotí několika expresivními výrazy, v očích má radost a posledních 20 minut té nekonečné 25-ti hodinové plavby jedeme na motor k vratům přístavu Glowe. Kotvíme v silném větru, vyvazujeme loď. Skáčeme na molo, Jirka si lehá a zvedá ruce, asi má taky už dost! Sprcha a teď – námořníci jdou na autobus a odmění se rybou v Sassnitz. Nakonec je z toho jízda taxíkem a město nás vítá sprchou deště. Ale ryba i špíz z uzených krevetek – to je lahůdka. Procházíme obchůdky na břehu a nakonec návštěvu Sassnitz zakončujeme prohlídkou ponorky. Vůbec nevěřím, že se zúčastnila ještě bitev ve válce v Perském zálivu. Po naší návštěvě mají všechny přístroje nastaveny jiné hodnoty, sonar i radar i kormidlo kluci vyzkoušeli, jen lehnout do malých postýlek se jim nechtělo. Být plavčíkem na ponorce chtělo asi jinou výšku, než mají naši dva kormidelníci. Za deště se necháváme vysadit v Glowe na pláži a na loď jdeme už jen spát. Utahaní chlapi po dlouhé cestě rozbouřeným mořem si to zaslouží. Kapitán nešetří slovy chvály, sám si je taky zaslouží – správné rozhodnutí v pravou chvíli a chladná hlava. Po právu kapitán Primuly.

Technická data:

Svaneke – Glowe: 10:05 5. října  – 11:00 6. října, Vítr 25 – 33KN, 113,5NM, 5-7BF

Pátek 7. října 2011

Tohle ráno je jedno z těch na pohodu. Snídáme čerstvé koblížky polité cukrovým přelivem, salonem voní káva, nohy jsou nahoře a nikdo nikam nespěchá. Dnes nás čeká návrat do Breege a závěrečné „užití“ si moře. Vyplouváme a krásně křižujeme ve svěžím větru vlny Baltu. Proplouváme kolem mysu Arkona a pěkným manévrem se vyhýbáme velké lodi pobřežní stráže. Směřujeme na jih. Z pláží vylétávají jak zběsilé vlaštovky plachtičky na prknech a kluci na kitech. Jsou asi metrové vlny a ti černí oneoprenovaní človíčci jsou v nich jak ztracení. Ale umí to pěkně! Při křižování naší plavební dráhy dokonce ovládají svoje plachty jen jednou rukou a zdraví nás. Vjíždíme do plavebního kanálu. Teď už je třeba držet kurz, abychom loď nezapíchli na mělčinu. Je časné odpoledne a tak máme ještě čas na návštěvu Hiddensee. Ostrov je úplně plochý a na jeho severním výběžku stojí krásný maják, největší tady. U mola je prázdno, tak kotvíme a hurá do vsi. První překážkou jsou vrátka, kterými je molo zamčené, ale jsou lehce přelezitelná. Přecházíme úzkou kosu a najednou ……pláž! Kouzelná písečná pláž, na břeh běhají vlnky a zase se vracejí zpět, hromady zelené mořské trávy tvoří v mokrém písku hnízda. V písku už nejsou otisky bosých nohou, ale stopy bot. Koše proti větru pro sezení na pláži jsou srovnané na kraji a zamčené. Je po té letní koupací sezóně, pískem chodí je pár posledních turistů a vlasy jim čechrá svěží vítr. Pokud teda nemají čepice. Jééé! Je to fakt krása. Modré nebe s bílými beránky mraků dokresluje fotogenickou kulisu severu ostrova Rujana. Krásná tečka našeho týdne. Sbíráme kameny a kapitán nás nepřestává přemlouvat k půjčení kol a výletu na 4km vzdálený maják. Tak jo! Ještě že někdo z nás je takový blázen a stále ho něco pudí kupředu. Vracíme se tedy k půjčovně, vybíráme si kola, takové rozkydlé hajtry, na kterých se jezdí jak na koni – vzpřímeně a houpavě. Hned se z nás stávají děcka – zvoníme zvonky, předjíždíme se a povykujeme na sebe. Asfaltová stezka vede po pláži, pak se odklání mezi pole, vjíždí do vísky s několika domky, restauracemi, mezi louky s pasoucími se koňmi, krávami a taky se na závěr drápe do kopce. No je to převýšení asi 30m, ale pro námořníky je to fuška! Zatahuje se a pomalu se taky už začíná vkrádat tma. Obcházíme bílou věž majáku, z vyhlídky pozorujeme černé mraky, které se dělají nad mořem a velíme k cestě zpět. Je to skoro ve stejnou dobu, kdy začínají padat první velké dešťové kapky. Cesta zpět je mokrá, déšť umývá naše tváře a kola vracíme v půjčovně opravdu jako vodníci. A taky zároveň přestává pršet. Ještě jsme si nezvykli, že tady se počasí mění velmi rychle. Vracíme se na loď a těšíme se na horký čaj. Chlapi ještě potřebují něco v přístavu prozkoumat a tak na hlídače narážíme s Renatou a výrostkama. Nakonec se vše vyřeší, dokonce nám i odemkne branku a počíhá si ještě na kapitána. Na lodi demokraticky rozhodujeme o plavbě do Breege ještě teď večer. Po tmě to nebude žádná procházka růžovým sadem, ale zkouška pozornosti. Sledujeme bóje – červené a zelené, ty s pruhem a mapu. Drc. Lehce jsme zadrhli v písečném dnu. Tak opravit kurz a znovu a lépe. Nakonec s Renčou v podpalubí celou cestu proklábosíme jak na trajektu – kluci mírnou houpavou cestu na motor do domovského přístavu zvládli na jedničku a nepotřebovali nikoho dalšího, kdo by se jim u navigace pletl. Pohov, volno, zpívat – závěrečný večírek může začít. Jsme unavení, není tu kdovíjak bujaré veselí, ale spíš hodnocení našeho výkonu, rozebírání situací, smích, pohoda. Pivo. Pak ještě další a pak už postupně upadáme do hajan.

Pavel zpívá, že na patník poslední napíše křídou, jméno svý a že tu byl hrozně rád. Myslím, že bychom s ním všichni na téhle plavbě souhlasili.

Jsou zážitky, které jen tak neodnese čas.

Jsou chvíle, které si budeme pamatovat navždycky a připomínat si je s kamarády a nad fotografiemi. Jsem ráda za to, že takové chvíle můžeme zažít, že se máme, že můžeme vytvořit kompaktní fungující partu. Partu, která je možná v běžném životě za stoly svých kanceláří a v kvádrech u jednacích stolů, velmi různorodá, ale když všichni skočíme na palubu – jsme srdcem i duší parta námořníků. Není to v pruhovaném tričku, v umění plivat na zem, ve výčtu drsných výrazů nebo dřevěných nohách. Je to o vůli odpoutat se od břehu všedních dnů, naučit se něco nového, nebýt líný a chtít. Kdyby to náhodou člověk zapomněl nebo už to všechno odnesl čas, tak ještě zbývá naštěstí někdo, kdo mu to připomene. Kamarádi, kteří nás vláčí na cesty, které si vysní. Kamarádi, kteří s očima navrch hlavy vyprávějí o dobrodružstvích, které se dají zažít. Kamarádi, pro které není nic nemožné. Kamarádi, kteří nemají slovo NEJDE ve svém slovníku. Kamarádi, kteří vás vezmou sebou.

Naše možnosti jsou nekonečné, pokud je vůle, je i cíl, ač by se některým zdálo, že je sebebláznivější.

Deník je jen zachycením pocitů a některých faktů z báječného týdne na vlnách Baltu.

A poděkováním pro mého přítele Jiřího – za vítr, kterému jsem nastavila své plachty.