Plavba kolem Dánska - 6.-19.7.2013

LETNÍ PLAVBA PLAVBA KOLEM DÁNSKA

Část naší posádky má ráda teplo, druhá část chladnější podnebí Skandinávie. Vloni jsme pluli kolem Baleárských ostrovů, také 3 dny na motor v teplotách kolem 40 stupňů C, letos jsme vyměnili teplo za větřík a vyrazili jsme  na Sever.

6. července dopoledne bylo krásné počasí. Modrá obloha, letní slunce a na Rujáně čerstvý vzduch, je cítit zelená a svěží tráva. Kolony aut se míjejí v protisměru za mostem vedoucím ze Stralsundu na ostrov. Střídají se turnusy turistů v hotelech a pensionech. Střídají se také jachtaři v charterech. Do Breege jsme dorazili kolem druhé odpolední. Prohlédli jsme si krásné malé maríny na Rujaně, jako třeba Gastow nebo Budemin a Seedorf. Přestože jsou zde mělčiny, kotví tady i 40ti stopé lodě s dvoumetrovým kýlem. Mnohé z nich jsou pěkně vyšperkované. Dřevěné, paluby, mosazné doplňky, úhledně stočená lana. Majitelé si dají záležet, aby ten jejich miláček byl obdivuhodný.

V poledne nás čeká nákup v supermarketu v Glowe. Ten nákup má jednu velkou výhodu. Rádi nakupujeme v Německu, německé potraviny jsou kvalitní a v porovnání se Skandinávií (ale často i s našimi obchody) levné. Chystáme se na cestu do Dánska a Švédska, avšak jen Neptun tuší, jak vše vlastně dopadne.

Letos jsme se natěšili na Sun Odyssey 379 – Mary – loďka uvedená do provozu v roce 2013, čili pár týdnů stará. Dětem se moc líbí, má taková pěkná barevná lana. Otěže geny krásně modré a otěž hlavní zářivě červená. Mary je vypulírovaná jako z partesu. GPS plotter velikosti malé pohlednice přišroubován na bakelitovém stolku v kokpitu, no ehm... uvidíme.. Stánek u kanceláře charterovky je otevřený, objednáváme si krevetky na grilu a grilované halibuty a probíráme naši nadcházející noční plavbu.

V půl 5 odplouváme plavební dráhou k Hiddensee. Krásně svítí slunce, fouká přiměřeně a tak už celí nedočkaví vytahujeme plachty i v plavební dráze. Na každém z nás vidím tu touhu po dobrodružství, úniku z civilizace, napětí z nadcházejících dnů a potom uspokojení ze zvládnutých nočních plaveb a drsnějších zážitků, které určitě přijdou. Za dvě hodiny jízdy mezi bojkami, které si krátíme vykládáním starých historek a pozorováním kolem se míjejících břehů a krajiny Rujany, všelijakých chráněných ptáků a vodních rostlin, opět uzříme Dornbusch. Po kolikáté už? Mockrát.... Ale nikdy se neokouká, tenhle maják mi prostě přirostl k srdci. Opustíme poslední bóji a vrháme se s Mary na volné moře. Fouká příjemně SW 3Bf, takže plujeme krásných 6kn kurzem na sever. Naši první noční plavbu směřujeme do Øresundu. Střídáme hlídky a plujeme celou noc. Je to příjemný pocit dát dětem šanci se podílet na všech věcech kolem plavby a na běhu lodě – navigace, mapy, gps, vynášení pozic, střídání se v hlídkách, vaření čaje, pozorování okolních lodí a světel, rozpoznávání kardinálů, Colreg, a přitom vědět, že to zvládnou, jako ostatně už mnohokrát.

Větrníky uprostřed temného moře blikající červeně jako barevná hudba.  Maják Falsterborev, který přejmenujeme na „otáčeč“. Užíváme si to. Od 23.00 do 01.00 má hlídku syn Jirka s přítelkyní Adélkou. Potom střídám já s Vojtou a naposledy holky – Renata s Aničkou. Přes noc máme zapnutá akorát světla a ten malej plotřík. Jinak je vše vypnuto, dokonce i lednice. Na autopilot jsem zakázal sáhnout. Jsme tu pro jachting, ne proto, abychom seděli na zadku a přístroje za nás kormidlovaly. Přesto na nové lodi dojdou po 6ti hodinách jízdy baterie. Plotter zhasne a my máme dvě možnosti. Držet kurz podle kompasu a Severky, nebo použít můj oblíbený ipad a Navionics. Máme ještě třetí možnost, kterou ovšem vylučuji jen při samotném pomyšlení – totiž nahodit motor. Volíme tu první variantu, leč podpoříme ji občas tou druhou. Miluju noční oblohu. Jedině na moři vidíte nebe takové, jaké skutečně je. Žádný světelný smog, žádné vedlejší vjemy jen hvězdné nebe nad námi. Užívám si s Vojtou noc parádně. Pozorujeme letní souhvězdí severní oblohy. Velký a Malý vůz, Střelec, Štír, Váhy. A dále Mléčná dráha, Plejády. Parádní natural theater. Proplouváme do slunečného a teplého rána, nikde žádná loď, tedy plachetnice, jen velké nákladní lodě, které necháváme projet před nás. Je krásný den. Vítr se zdá, že opadá, kolem osmé ranní nahazujeme motor a míříme do malého přístavu ležícím na švédském pobřeží, který se jmenuje  Skanör. Od večera jsme upluli téměř 80 mil.

7. července

Ráno si dopřávám lehce odpočinku na palubě a mládež směruje loď do Skanöru. Do přístavního bazenu vjíždíme kolem 10té hodiny. Slunce ozařuje okolní malebné domky a prázdninové apartmány a malé chatičky na pobřeží, ve kterých se Švédi převlékají, než si chodí zaplavat do frišného Baltu. Přístav je beznadějně plný, ale vím, že se tu chceme zastavit, přeci jen po noci toho máme trochu dost a odpočinek na souši je vysněný. Všímám si chlapíka tak mého věku v kraťasech na krásné staré dřevěné dánské plachetnici, který si čte. Oslovuji ho a chlapík souhlasí s vyvázáním naší Mary na jeho klenot. Považuje to za samozřejmost a my se jej snažíme ničím nerušit. Jen jednou jsem se setkal v těchto vodách s odmítnutím k vyvázání lodi. V klidu posnídáme a pak se promenádou kolem přístavu vydáme ke kanceláři správce maríny. Máme v úmyslu si půjčit kola, která jsou k mání hned vedle domku správce přístavu. Půjčujeme si 6 kol a chlapík si žádá kauci na kola. Dávám mu 50,- Eur kauci a nějak nerozumím, co je vlastně půjčovné a co kauce. Překvapením je, že mi všechny peníze po návratu vrací. Nevídané...

Jedeme malými stezkami mezi voňavými borovicemi a písečnými dunami, kde malé děti teď v červenci pouštějí draky. Obdivujeme severskou architekturu a fotíme. Skandinávie je překrásná, barevná a fotogenická. Světlo je tu zvláštní, slunce má jiný úhel než u nás nebo na jihu. Mám to tu moc rád a doufám, že i posádka si krajinu zamiluje. Míjíme maják Falsterbo a ujíždíme dále až do vikingské vesnice. Těmi se to tu jen hemží, každé prázdinové místo má nějakou tu svou vikingskou vesnici, kde si děti mohou různě zasoutěžit nebo vyzkoušet svou tvořivost a něco se také dozvědět z historie. Odpoledne vracíme kola a už se začínáme ošívat. Je třeba změnit lokál, povídá Vojta. Přístav je plný lidiček, kteří se vracejí z pláže, okukují lodě, lízají zmrzku a zevlují. Zvedáme kotvu... První den jsme se komplet celá posádka spálili pod baltským sluncem. A pak, že na severu nesvítí a není vedro..

Vyjíždíme směrem k Malmö. Jízda je poklidná, neboť takřka nefouká. Asi tak za dvě hodiny se blížíme se k Øresundskému mostu a míjíme obří kolonii větrných elektráren, které tu jakoby rostou z vody. Některé větrníky se líně otáčí, jiné stojí, všechny blikají. Jsou to zázraky moderní doby, elektrárny, které zde nikoho neruší a o kterých jsme se dokonce dočetli, že pod vodou slouží jako úkryty různým druhům ryb a dalším mořským živočichům. Jak se tak blížíme k mostu, bere si slovo můj 15ti letý synek Vojta, který nám dává o mostu přednášku kořeněnou technickými znalostmi.

Celá stavba je přes 16 km dlouhá a sestává ze 430 metrů dlouhého umělého poloostrova na dánské straně, 4050 m dlouhého tunelu Drogden, dále 4055 metrů dlouhého umělého ostrova Peberholm (v blízkosti ostrova Saltholm) a téměř 8 kilometrů dlouhého mostu. Nejhlubší místo tunelu je 20 metrů pod hladinou moře, visutý most má ve střední části dva pilíře o výšce 204 metrů, které jsou od sebe vzdáleny 490 metrů ve výšce 57 metrů nad hladinou.

Most se řadí mezi největší pevné mosty na světě a je opravdu obří, nejen když nad ním letíte, leč především, když pod ním plujete. Vlastní most je dvoupatrový - horní patro slouží automobilové dopravě, ve spodním patře jezdí vlaky rychlostí až 130 km/hod.

Jak se tak k němu blížíme, impozantní nosníky se nad námi pyšně zvedají k nebi. Zespodu to monstrum vypadá ohromně. Vidímě ještě projíždějící vlaky. Je to zvláštní pocit podplouvat pod tímto technickým zázrakem. Jakmile projedeme pod pilíři, zázrakem se vítr zvedá na 15 uzlů. Loďka uhání směrem k Malmö, kluci se těší na mrakodrap Turning Torso. V tom rána jako z děla a já si všímám, jak kormidelníkovi Jirkovi prolétne pár centimetrů od obličeje ocelové lano. Rozpojil se šekl pravého zadního stěhu a málem mu to lano rozčíslo obličej, Ufff, ještě že tak.. Sundaváme hlavasku, neboť si nejsem jist, jak moc velký tah na stěžeň při větru 18kn bude působit a zdali se stěžeň nepoškodí. Na motor dojíždíme do maríny v Landskroně kolem půlnoci.

8. července

Ráno se porozhlížím po industrální maríně, kerou lemují jeřáby, suché doky a obří lodě. Platba za noc naší SO 379 činí v přepočtu 10,- eur. Hledám obchod, ve kterém bych mohl koupit náhradní šekl, leč potřebnou velikost nemají. Se sousedem, který opravuje svou Rassynu, jsem navázal kontakt a směnou za Plzeň si odnáším šestku šroub se dvěma matkami a pérovkou, které mi nahrazují potřebný díl k upevnění stěhu, a kolem poledního vyplouváme na moře.

Zpočátku lehce motorujeme, poté vytahujeme plné prádlo a uháníme krásných 8 uzlů. Před přídí se nám vymaloval ostrov Ven. Můj oblíbený ostrov, krásný, voňavý, tajemný, zdobený krásnými domky a především muzeem velikána mezi atsronomy Tychona Brahe. V tom Anička zpozoruje nalevo od Venu překrásnou historickou loď. Nádhera! Vůbec mi to nedošlo, i když jsem o tom v květnu četl. Dostali jsme se přímo do dění, do neskutečných obrazů přenádherných lodí. Stali jsme se přímými účastníky a diváky jedné z etap závodu historických lodí Tall Ship Race. Ostříme kurz a míříme k té nejbližší a zároveň nejkrásnější. Je celá bílá, je z ní slyšet pískot píšťalky – povely posádce a má rozvinuté úplně všechny plachty. Jmenuje se Shabab a je to loď z Ománu. Přibližujeme se k ní tak na 50 metrů a skasáme plachty. Motorujeme velmi blízko lodě a užíváme si nepopsatelně krásný pocit, když dal kapitán lodi Shabab pokyn posádce k pozdravu naší posádky. Trochu mi poklesla čelist, je to opravdu silný zážitek. Shabab dvakrát obeplouváme, když spatříme další krásku. Tentokrát jde o mexickou Cuauhtemoc. Jedná se o loď, jež pojme 276 námořníků. Také ti nás zdraví a vesele mávají. S naší SO jsme tak vedle Mexikánů jak ve skořápce od kokosu. Dlouze diskutujeme, fotíme a zas a znovu obeplouváme lodě. Je to velká paráda a náš jachtařský svátek. Přehlídka plachet, lan, námořníků visících v lanoví. Tall Ships jsou na cestě z Dánského Århusu do Helsinek. Vše působí majestátně a slavnostně. To ještě netušíme, že se jedna z nich druhý den u Bornholmu potopí...

Po třetí hodině odpoledne a hodině plachtění při 15kn, kdy Anička s přehledem kormidluje, přistáváme v malém přístavu Kyrkbacken na západní straně Venu. Zatímco vloni na podzim jsme tu byli sami, v červenci je marína plná k prasknutí. Jako náhodou však při našem projíždění přístavním bazénem vidíme odjíždět jeden motorák. Springy jsou připravené a tak vklouznem na jeho místo jako myš do své díry. Vyvázat špici a zadní springy na kůly. Posádka je zkušená, děti jsou na moři odmalička. Platíme marínu (15,- EUR) a vyrážíme na prohlídku nám již známého ostrova.  Muzeum jsme tentokrát prohlédli celé, také zahrady a park, na kterém stál Braheho zámeček Uranisborg. Vzal jsem si na prázdniny s sebou knihu o Tychonovi Brahem a Keplerovi, tak se mohu blýsknout jistými znalostmi, což v kontextu tohoto magického místa působí jako multimediální hodina dějepisu a astronomie. Ovšem zaujmout jsem dokázal tak 5 minut, chlapci vyráží na obhlídku a holky do parku. Po prohlídce Uranisborgu se vydáme na průzkum východní části Venu. Příroda je tu opravdu nádherná. Je vidět do Švédska, obilí zraje a tráva není spálená, ale čerstvě zelená. Pasou se tu kravky, pobíhají zajíci a vše působí velmi harmonicky. Každému doporučuji navštívit Ven. Kolem osmé dorážíme na loď a těšíme se na odpočinek. Jdeme brzy spát. Noci na severu mají velkou výhodu. Nestane se vám, že horkem neusnete. Je tu chladněji, svěží vzduch, a pokud si necháte otevřenou luknu, linou se k vám všechny ty úžasné vůně až do kajuty.

9. července

Dnes ráno se budíme do podmračeného dne a moře vypadá jak plocha benátského zrcadla. Po větru ani památky, rosa v kokpitu, předzvěst změny počasí. Dnešním cílem naší posádky se stává návštěva hlavního města dánského království – Kodaně. Těch 15 mil je pořád zataženo. Vjíždíme do plavební dráhy podél pevnosti Trekroner, která chránila v dřívějších dobách vjezd do kodaňského přístavu. Míříme s lodí do Nýhavnu, ale situace zde je nepřehledná. Mnoho turistických lodí, velký šrumec. Přístav Nýhavn je jeden ze symbolů města. Kanál, který je přibližně 300m dlouhý, pochází ze 17tého století a kolem něj vás na první pohled zaujmou historické budovy rozmanitých barev. Nacházíte se tu na jednom z centrálních míst města, kde jsou desítky hospůdek, barů a obchodů, místa k setkávání. Atmosfera tohoto kanálu je kouzelná a jedinečná. Vyvazujeme Mary nedaleko Nýhavnu, v místě staré celnice. Domlouváme si stání na 4 hodiny a zdá se, že jsme tu milou návštěvou. Osazenstvo z budovy celnice nám přeje příjemný den v Kodani. My ho určitě mít budeme, protože každý z nás má jasný cíl, co chce vidět a navštívit. Jirka s Adélkou vyráží za Malou mořskou vílou, zbytek posádky do Guinessova muzea rekordů.

To muzeum mne zaujalo - uvnitř budovy jsem šokován různými počiny, které byli lidé ochotni a schopni podniknout třeba jen proto, aby se ocitli na čestném místě knihy rekordů. Například muž, který rozřezal své jízdní kolo, televizor a postel a pak to všechno snědl. Absurdní věci, absurdní činy. Obdivujeme figurínu nejvyššího člověka na světě a polemizujeme, za jak dlouho bychom snědli 9km dlouhý chléb. Tak možná za měsíc s posádkami všech Tall Ships. Město pulzuje, letní odpoledne je rušné a Kodaň plná lidí. Brzy pomyslím na návrat k lodi, když v tom přicházím ke královskému parku a slyším melodie jazzové trubky. A hle, festival, a ne ledasjaký. V Kodani probíhá každoročně jazzový festvival hned na několika místech v celém městě a posluchači si tento zážitek užívají poslechem hudby vleže v parku, vsedě se sklenkou piva, vestoje s malými dětmi, které jim sedí za krkem. Všichni jsou v totální pohodě a já si poklepávám nohou v rytmu trubky Rendy Breckera. Zůstal bych déle, avšak je čas vyrazit vstříc novému obzoru..

Za půl hodiny se potkávám s posádkou. Překřikujeme se a každý se snaží sdělit své dojmy, Jirka s Áďou jsou nadšeni návštěvou budovy lodní společnosti Maersk. Vojta s Aničkou si užili pohled z věže Rundturm a nakoukli do královského paláce. Kontroluju počasí a vypadá to na vítr o síle 15-17kn z W tak na dva dny.

Ve 4 hodiny jsme opět na volném moři, a namíříme si to kurzem na Helsingor. Zpočátku po větru ani stopa, v poklidu jedeme na motor a za kormidlem se střídá Anička s Vojtou. Aspoň máme čas a klid na vaření. V meníčku dnes bude zeleninová polévka a guláš. Všichni chodí do kuchyně kontrolovat, kdy už to bude, libé vůně se táhnou do kokpitu. Kolem 7mé hodiny se zvedá vítr a začíná foukat nějakých 15kn ze západu. Loďka pěkně poskakuje v náklonu po vlnkách a my se rozhodujeme, že poplujeme na Anholt, který jsme si vytýčili jako další bod naší letní plavby. Ostrov někteří z nás již navštívili vloni na podzim a chtěli jsme jej ukázat i ostatním. Předpověď na noc a další 2 dny uvádí vítr SW až W o síle 4-5Bf. Rozdělujeme se do hlídek. V 1. hlídce od 22.00 do 01.00 popluje Renata s Vojtou. 1.00 – 4.00 dvacetiletí Jirka s Áďou a nakonec já s Andulkou. Pravda je taková, že jsem měl v plánu stejně zůstat celou noc bdělý v salonu či kokpitu a krýt záda všem vachtám. Plány jsou plány, ale realita je často záhy mění a Neptun jak známo prověřuje. Již během první hlídky se vítr začal stáčet ze západu a sílil až do 28kn. Refli jsme hlavní plachtu na druhý ref a smotali část geny. Kategattské vlny – strmé, krátké a rychle za sebou jdoucí zesílily na intenzitě. Zůstávám na palubě s Renatou a Vojtou z první hlídky a snažíme se loď udržet na ostré stoupačce. Je už temná noc a SO poskakuje po vlnách jak nezkrocený kůň. Jirka s Áďou v kajutě odpočívají a Anička ve své kajutě se sluchátky na uších a ipadem před očima netuší, co se venku odehrává. Přestože je hlavaska na druhém refu a gena ze 2 třetin sbalená, loď se dostává do nepříjemného náklonu. O půlnoci oproti plánu dávám povel k výměně vachty a na palubu přichází starší syn Jirka. Zůstáváme spolu v kokpitu, občas schytáme dešťovou sprchu, testujeme naše nové červené žluťáky a snažíme se držet loď na kurzu ostré stoupačky. Situace se po hodině stává docela nepříjemnou. V salonu a kajutách je cítit obava. Vojta s Renatou už mají evidentní problém nejen s náklonem a poskakováním lodi po krátkých vlnách, ale také se svými žaludky. Rány při dopadu Mary na hladinu jsou hrozivé, loď vydává všechny možné zvuky – skřípe, skučí, vrže a kvílí, praská, mlátí a tříská. Nebe je temné a vítr by rozčísl i ten nejtužší lak na vlasy.

Dobrá, tak dost!! I ústup je někdy vítězství, určitě to sami znáte. Nemá smysl to drtit na hraně, pokud se jedná o rodinnou plavbu a působíte dlouhodobě nekomfort jiným. Kolem druhé ranní s Jiřím zatroubíme k ústupu a měníme kurz lodi tak, abychom pluli na zadní vítr. Náklon se samozřejmě změnil, ale zadní vlny byly ohromné. Zkoušeli jsme odhadnout výšku vln a skončili jsme odhadem někde mezi 3-4 metry. Vítr zesílil v poryvech na 30kn a zadní vlna několikrát zalila kokpit a mokrou sprchu ucítili i v salonu. Ty vlny zezadu fakt vypadaly hrozivě. Jirka si zdatně vede za kormidlem a já ho ještě stačím občas filmovat v akci na iphone. Vypadá to zajímavě. Občas sprchne, dostáváme další vodní lázeň ze zadních vln, vítr sílí a všechno kolem i nad námi je temné. Mizím v kokpitu a zadávám kurz na nejbližší švédský přístav Mölle. Kolem 4té ranní jsme na přiblížení k maríně, ale už z dálky vidíme pobíhat postavy po přístavním mole. Je mi to jasný, marína je ze západu otevřená a malé vlnolamy nestačí bránit vlnám, které z otevřeného moře přicházejí. Přebírám kormidlo a vjíždíme do maríny. Nemusím moc dlouho přemýšlet, abych dospěl k rozhodnutí, že zde prostě přistát nelze. Vlny jsou takové, že by manévr byl příliš nebezpečný. Stáčím loď o 180 stupňů a směřuji k výjezdu na volné moře. Z toho však přichází několik vln a poměrně vysokých. Jedna z nich nás sebere a posune nás o několik metrů do boku směrem k pevnině. Nečekám na nic a páku plynu stlačuji na full gas. Loď musím okamžitě rozjet a směrovat ji šikmo proti vlnám. Jsme totiž velmi nebezpečně blízko k mělčině. Uff, Mary se záhy rozjede na širé moře, reaguje velmi bystře a uniká z té pasti. Hodně jsem si oddechl a okamžitě stanovuji nový kurz na dánský Helsingor, Máme to tam nějakých 16 mil a tak jsme smířeni s dalšími 3mi hodinami v dešti a vlnách na moři. Míjí nás vojenská loď a dále lodivod. Obě plavidla se k nám přiblíží a pozorují nás, zda nepotřebujeme pomoc. Naše zdvižené palce signalizují, že situaci máme pod kontrolou, což jsme měli. Byli jsme akorát unavení, ale jinak v pohodě. S Jirkou si nemůžeme vynachválit dobré oblečení.

10. července

Je 7.30 ráno a přijíždíme do Helsingoru. Ocitáme se tak po 13 hodinách plavby na stejném místě, kolem kterého jsme večer pluli. Vítr hraje své symfonie na struny lanoví a stěžňů. Nebe je hrozivě temné a marina plná k prasknutí. Vyvazujeme se u benzínky a v 8 hodin zalézáme do kajut a spíme do 3 odpoledne. Zasloužíme si všichni dospat tuto probdělou a někdo i problitou noc. Odpoledne mne budí šramotivé zvuky zvenku. Jdu se podívat na palubu a koukám, jak se na nás navazuje další loď s jediným člověkem na palubě – tak asi 60ti letým kapitánem, který právě přijel ze Skagenu. Líčí nám dramatickou noc v Kattegatu, ale působí sebevědomě a rozhodným dojmem starého severského mořského vlka. U benzínky visí cedulka „Optaget“, leč dnes na moře nikdo jistě nevyjede a tudíž se rozhodneme místo bezostyšně obsadit. Odpoledne vyrážíme na prohlídku královského Hamletova hradu, abychom pak naši kulturně poznávací činnost zakončili v pizzerii. Posádka je nadšená, pizza vypadá jako kolo od vozu a já se po 2 pivech značky Tuborg opět těším do kajuty. Spánek spravedlivých...

11. července

Je skvělé se vzbudit do dne, kdy vás děti jemně vzbudí a překvapí naprosto nečekanou a o to více opulentní snídaní. Prostě Vojta s Áňou se předvedli – vajíčka, toasty, rajčátka, parádička..

Slunce se prodralo skrz hradbu včerejších temných mraků, vítr fouká do vlasů, ale je již snesitelný, jakoby nás vyzýval k další plavbě. Snídám v kokpitu a pozoruju život v maríně. Zatím nevidím vyplouvat žádnou loď, jen 2 posádky doplňují palivo, vyvázáni u mola benzinky před námi. Rozhoduji se také natankovat a vyplout na moře. Vojta s Aničkou nechtějí už o Anholtu slyšet ani slovo. V 10.00 vyplouváme na moře a vytahujeme plné prádlo, avšak po chvíli hlavaska opět na ref. Celý den nás čeká skvělé plachtění, slunce svítí a vítr na hranici 13-16kn. Konečně se přiblížil té předpovědi, kterou jsem četl v Kodani. Náklon lodi je přesně akorát, loďka drží stopu a réčka zvládá s elegancí a dynamikou. Musím uznat, že je skvěle točivá a dobře se kormidluje, líbí se mi. Ve druhé půlce dne jedeme na zadobok a v poklidu vplouváme do mariny městečka Hundested.

Výsadek a kochání se. Místo je přenádherné, malý maják na skalnatém pobřeží, zase zelená tráva, vzdušné domky, krása severu. Někdy dělám chybu – nemám pevný plán a neznám místa, která chci navštívit. Tak se stalo, že obdivuji netypický dům na skále nad mořem, o kterém nevím vůbec nic. O to víc jsem však překvapen.  Na malé cedulce čtu, že se jedná o dům Knuda Rasmussena. Poměrně známý člověk a já jsem o něm nikdy neslyšel. Nemohu znát každého, leč  Knude, ve Tvém případě se stydím. Narodil se v roce 1879 a dožil se 54 let. Byl polárním badatelem a antropologem. Dánové jej nazývají „otcem eskymáků“. Knud byl prvním člověkem, který překonal severozápadní cestu se psím spřežením. Někdo jako Scott, ale vydal se na sever. Po odpoledním průzkumu místa a cestou zpátky do přístavu se zastavujeme v restauraci a ochutnáváme „frikadelle“ – rybí koblihy. Mňam, chutnají skvěle.

Ještě taková malá epizodka z mola:

Vidím dvě malé severské holky. Mají něco jako prut s provázkem a kolíčkem, druhá v ruce třímá kyblík. V kolíčku je přicvaknutá mušle a malé holky s jistotou svých vikingských předků loví do kyblíku kraby. Ptám se jich, co s nimi dělají a ony skvělou angličtninou leč s naprosto nechápavým pohledem odpovídají tak, že se stydím za svou otázku... „táta umí nejlepší krabí polévku ever..., tak co bychom tu asi dělaly..?“ Ok, girls, promiňte, jsem z Čech přeci jenom.

12. července

Ráno je překrásné. Zase ten správný úhel na pěkné focení po celý den. Dnes máme v plánu vyrazit na jih – navštívit místo Frederikssund. Po větru ani stopa, motor držíme v nižších otáčkách. Není kam spěchat, den je opravdu nádherný, tak se nahříváme, opalujeme, čteme a hrajeme různé hry. Fjord je poměrně mělký, proto kromidelník musí být ve střehu po celé tři hodiny jízdy až do Frederikssundu. Cestou ještě podjíždíme zvedací most, který se naštěstí zvedá každých 30 minut. Hladce přistáváme mezi kůly a jdeme se projít do městečka. Zapůjčíme kola a za malinkou chvíli je opět kolem nás překrásná příroda, borové voňavé lesy, roztomilý zámeček  Jaegerspris Slot. 

Nachází se ve městě Jaegerspris na poloostrově Hornsherred a patřil dánským monarchům po většinu své historie, která se datuje od 13. století. Zámek dnes slouží jako historické muzeum a známý je také zámecký park. V parku nás zaujali obrovské duby, které patří k nejstarším stromům v severní Evropě.

Máme krásně odpočinkový den, ochutnáváme místní zrmrzlinu a kousek od maríny navštěvujeme další vikingskou vesnici.

Je čas se nalodit. Zvedací most naposledy otevřou v 8 večer, tak se musíme pakovat. Jedeme na motor, ostatně jako zbytek dne a půlku noci. Prostě dneska v Kattegatu nefouká. Sedíme dlouho na palubě a užíváme si výhledy na místní krajinu. Slunce touto dobou zapadá pozdě a vidět je až skoro do půlnoci. Ve 2 ráno připlouváme do malého přístavu Oddenhaven, který leží na cca 15km dlouhé kose, která se jmenuje Sjaelland Odden. Marína je malá a plná rybářských lodí a plachetnic. Projíždíme ji několikrát a důkladně prohlížíme možná místa k vyvázání lodě, až nakonec zvolíme jedinou starou rybářskou loď, která vypadá opuštěně. Je mi jasné, že se budu muset mít v noci na pozoru, pokud by náhodou její majitel chtěl vyjet.

13. července

Ráno se budím před sedmou hodinou, nikdo nás nevyrušil, přesto s lodí přejíždíme do předního bazenu, kde se už bez problémů vážeme mezi kůly. Zatím všude, kde jsme byli vyvázáni, je skvělá infrastruktura, čisté toalety a umývárny. To vše za desetinu peněz, které byste zaplatili ve Středozemním moři. V tom je sever také přívětivý. Po snídani se vydáme na průzkum přístavního městečka, ve kterém dnes probíhá pouť a bleší trh. Pestrobarevný rej malých dětí, dospěláků i staříků z této odlehlé části Sjaellandu tvoří z místa klasický vesnický jarmark. Pěkný mumraj, ale lidé jsou přátelští a všichni se dobře baví. Na blešáku mne okamžitě zaujme stará mosazná lampa s „portside“ světlem. Tu musím mít! Chvíli si povídám s babičkou, která má lampu na stole a když mne několikrát ubezpečí, že je opravdu hodně stará, obchod je uzavřen. Možná není úplně stará, ale má patinu a červené světlo v ní mi bude doma připomínat toto krásné místo a volání dálek. Odpoledne se už začínáme ošívat. Nikdo to neřekne nahlas, ale poznám už na posádce, že chce zvednout kotvu. Tak jo, jdeme na to. Každé to odvázání se z kůlů a od mola startuje nový pocit svobody, nové příběhy, očekávání a další dobrodružství. Jsme natěšení a jedeeem. Ještě v maríně vytahujeme plachty, Balt už je opět v normálu a pekně fouká. Odysejku posíláme do náklonu a Malý Belt před námi.

Ze všeho nejraději mám ostrovy. Takové ty malé, opuštěné, kam byste se bez lodi jen těžko dostávali, protože tam jezdí trajekty jen občas, nebo je to prostě z ruky a kdybyste tu byli na dovolené autem, asi byste se sem nevydali. Proto příď Mary směřuje k jedomu z nich. Podmínky větru jsou ideální a pěknou dobu křižujeme, trénujem réčka a vychutnáváme chvíle opravdu hezkého sailu. Za pár hodin se před námi vyrýsuje kontura ostrova Sejerø. Ten je naším dnešním cílem – přesněji jeho přístav Sejerby. Vítr zesiluje a my vplouváme do malé maríny poháněni bočním větrem v poryvech 25kn. Mistrně vyvazujem Mary přídí k molu, Vojta s Jirkou křížem záď na kůly. Loď je parádně fixnutá, je večer a na protější straně maríny je vidět velký stan a slyšet hudba. Chvíli mám pocit, že ve stanu musí být všichni obyvatelé ostrova. Rozjíždí se takřka komorní letní mejdan s živou kapelou a písněmi Dylana, Beatles a americké country. Atmosféra je skvělá, usměvaví lidé, pozdní západ slunce, vůně ostrova. Dneska se dobře vyspíme, není horko a vzduch je sytý vůněmi, že by se dal krájet.

14. července

Ráno vítr zesílil a fouká v poryvech až 30kn, narozdíl od předpovědi, která ukazuje hodnoty kolem 20kn. Nebe je zatažené, na mole pánovi ulítla čepice. V klidu snídáme a rozhodujeme se prozkoumat ostrov.

Sejerø je jedním z malých dásnkých ostrovů, které leží v Kattegatu. Zaujímá plochu 12,5km2 a žije na něm necelých 400 obyvatel. Největší vesnicí je zároveň přístav Sejerby, ve kterém kotvíme. Nedaleko přístavu leží jeden z nejstarších dánských kostelů, jehož vznik se datuje až do 12. století.

Výraznou dominantou je od nás na sever asi 7km vzdálený maják Gniben. Maják má krásnou žlutou barvu a označuje nejseverozápadnější bod ostrova. Byl postaven v roce 1852 a naviguje lodě na průjezd Velkým Beltem (Storebælt) do vod, které dělí Jutský poloostrov od okolních ostrovů. Za dobré viditelnosti můžete od majáku vidět pevninu Jutského poloostrova, ostrov Samsø a Sjaelland a také další menší ostrůvky. Vítr zesiluje a po vlnách poletuje vodní tříšť. Vytahuju z kapsy telefon a dívám se na windfinder, který mi na tomto místě ukazuje 42kn. Nejsem schopen odhadnout skutečnou sílu větru, ale je to na můj vkus fakt hodně. O to víc jsem překvapen, když nedaleko majáku vidím maníka, který se obléká do suchého neoprenu a připravuje si svůj kite. Dávám se s ním do řeči a dozvídám se, že 8Bf je pro pro kiting to nejlepší počasí. No, rozhodně mu to nezávidím. Obdivně ho pozoruju, s jakou sebejistotou se nechá táhnout padákem. Borec to opravdu znal.

Výlet nás všechny pěkně unavil a těšíme se, že si tu zajdeme na rybu. Jenže naše očekávání je marné. Je neděle a všichni jakoby z ostrova uprchli. Není vidět živáčka, za celý den jsme potkali jednoho cyklistu na kole, který nám však ukázal cestu k místní kavárně. Posedíme a všichni máme od větru ošlehané tváře. Nikomu se nechce ven, vítr ještě zesiluje. Dnes ještě zůstaneme v přístavu, ráno moudřejší večera.

15. července

Dneska vstáváme před šestou. Vítr kvílí v lanoví a fouká nám přesně na levobok. Potřebujeme vyjet z kůlů, avšak za zádí máme hned další řadu lodí. Bude to chtít rychlý, stručný a důrazný manévr. S Jirkou si říkáme „co a jak“ a poměrně rychle se shodujeme na postupu při odvázání a vyplutí. Super, dáváme to na první pokus, vypluli jsme, stáčíme Mary a dávám dopředný chod. Obloha je jasně modrá, nad hlavou jsou koberce roztrhaných cyrrů a vítr duje zvesela a svižně. Stáčíme loď kurzem na další ostrov Samsø, kam to bude ovšem na motor, protože vítr fouká přímo z jihozápadu. 3 hodiny poskakujeme po vlnách, přes příď nás občas pokropí sprcha slané mořské vody a ostrov se blíží. Vplouváme do absolutně přeplněné maríny, přeci jen je toto místo populárním místem pro dovolenou Dánů, podobně jako Anholt. Navíc se tu chystá nějaký letní hudební festival, takže to tu opravdu žije. Daří se nám vyvázat na dva mladé Němce se super vybavenou Hanse 470. Chlápci jsou totálně v pohodě, prý jeli nonstop přes noc z Kielu a na palubě mají 4 malé děti. Čistě chlapská posádka, protože manželky prý jachting nebaví. Sotva jsme se stačili vyvázat, už držíme s Renatou v ruce gin s tonicem, který namíchal Oliver s Wolfem. Snídaně mořských vlků a námořnické historky k tomu. Tak to má být!

Na ostrově Samsø, který je 28 km dlouhý a v některých místech až 7 km široký žijí přibližně 4 tisíce obyvatel. Ostrov je charakteristický malými malebnými vesničkami, které jsou velmi poklidné. Pláže na ostrově jsou velmi příjemně čisté, písečné, oblíbené seveřany pro koupání a surfování. Cyklisté ocení nepřítomnost kopců, ovšem vytrvalý vítr vás může na kole pěkně potrénovat. Návštěvníci mohou také navštívit muzeum automobilů – veteránů nebo dojet autobusem do městečka Tranebjerg či navštívit místní Ekomuzeum.

Zůstáváme zde do odpoledne, ale pak se již dostavuje známý pocit, že je tu příliš rušno, než je úplně zdrávo. Podvědomě to stáčíme k přístavu a těšíme se na odplutí. Pardon, abych nepředběhl, samozřejmě je čas na koupel. Ale tu zvládne jen pánská část posádky. Skáčeme do průzračného moře kousek od bělostné pláže a na hodinkách se zastavuje ukazatel teploty na 17 stupňů C. Moře je zde osvěžující, ale na nějaké vyvalování se u vody to není. Nicméně po koupeli, jakmile se obléknete, máte skvělý pocit.

Nasedat a pryč. Vyjíždíme z přístavního bazénu a míříme na jih. Netušíme kam vlastně, intutivně prostě dolů Storebæltem. Podjíždíme další z mostů, jehož podjezdná výška není taková jako v Øresundu. Trochu to vypadá že jej ťukneme stěžněm, ale opravdu jen vypadá. Plavba je poklidná, vítr fouká bez větších poryvů a kolem jedenácté večer se rozhodujeme pro přistání na dalším z malých ostrůvků. Jmenuje se Vejrø a je ještě menší, než ty úplně nejmenší ostrovy. V maríně je klid, potichu přistáváme a jdeme spát.

16. července

Ráno svítí sluníčko a modré nebe nás vytáhne k snídani na molu. Těšíme se, jak prozkoumáme tento ostrov, který má rozlohu 2,5km2 a na němž žije celkem 25 stálých obyvatel. Netuším, nepočítal jsem je, ale polovinu z nich jsme potkali. Nalézáme tu jeden malý hotýlek nabízející své služby pro team buildingy, je tu také air strip – malá přistávací dráha pro Cessny. Ostrov působí jako ráj na zemi, kde lidé, zvířata a příroda koexistují v dokonalé harmonii. Vejrø má jiný charakter, než Christiansø, který jsme navštívili před dvěma lety. Ostrůvek je opravdu rájem na zemi, pokud v ráji stojí maják, farma, pár domečků kolem ní, pole a lesy.

Odpoledne vyplouváme opět na moře a na plachtách rovnou z maríny. Moře je poklidné a 5 uzly se blížíme k ostrovu Møn. Dneska zůstaneme na kotvě. Poprvé během těchto prázdnin a už se na to těšíme. Vybíráme si písečnou mělčinu nedaleko malých útesů na jihu od Mønu, na kterých stojí smíšené lesy. Voda má zelenou barvu, temnou, jako nedaleký les. Moře pod námi je plné medúz a my se dohadujeme, zda žahají nebo ne. Listujeme v encyklopedii a přebíjíme se znalostmi. Přestává mě to bavit a tak na hák navazuju cedník a vytahuju první medůzu na palubu. Bereme ji do ruky a .....

Nežahá! Takže šup do vody. Plaveme mezi nimi a kromě toho pocitu, že plavete mezi medúzami, se nic divného neděje. Baltské medúzy jsou prostě přátelské, shodujeme se s Vojtou. Těsně před západem slunce spatříme z paluby delfíny. Kousíček od nás ladně proplouvají. V zátoce kotví ještě další 3 lodě, ale každý máme pro sebe dostatek soukromí, zátoka je rozsáhlá. Všude kolem božský klid. Dobrou noc...

17. července

Východ slunce na kotvě je vždycky zážitek. Zůstali jsme tu už sami a skáčeme do vody, aby nás ranní koupel probrala. Po medúzách ani stopy. Máme namířeno do Klintholmu – navštívit nejvyšší křídové útesy v Evropě. Plavba na plachty trvá přibližně 3 hodiny. Svítí sluníčko a nahříváme se jen v kraťasech na palubě. Opět křižujeme a opalujeme se. Loď jede v perfektním trimu a příjemném náklonu. Ve 12.00 hodin vplouváme do maríny, vyvazujeme se levobokem u mola. Rychlý oběd a akorát stíháme autobus, který nás odveze až ke křídovým útesům. Atraktivní místo je devalvováno množstvím turistů. Nedá se nic dělat, chceme –li  se tu porozhlédnout, tak se musíme přizpůsobit. Nejprve se procházíme po horní části útesů, nejvyšší z nich padá do hloubky téměř 130 metrů. Poté slézáme až dolů k moři a útesy obcházíme spodem od moře. Skály jsou vskutku majestátné a fascinují svou křídově bílou barvou a svojí čistotou. Sem tam můžete v útesech vidět parádní černé valouny. Malí, velcí, každý sbírá drobné kameny, které postupně mizí v kapsách. Moře tu má modro zelenou barvu a slunce odráží mořskou hladinu na některé z útesů. Pokud chcete sejít dolů či vylézt nahoru, musíte počítat s dvakrát 470ti schody a to pěkně strmými. Celková dnešní procházka má tak 13-14 km. Je teplo a stále svítí, jediný problém je ten, že jsme si vzali málo vody. V přístavní hospodě doplníme tekutiny a jdeme se osvěžit do moře. Noc strávíme v klidném přístavu, je tu opravdu moc hezky.

18. července

Ráno nijak nespěcháme. Konec dovolené na plachetnici se blíží a nám se samozřejmě nechce vracet zpáty do Němec. Proto se rozhodujeme si prohlédnout útesy tentokrát z moře. Je to krásný zážitek. Vítr fouká ze severozápadu, tak nejprve na bočák a potom krásně křižujeme vedle útesů. Snažím se jet až na hranu mělké hloubky a Vojta za kormidlem jen suše podotkne, jestli to už trochu nepřeháníme. Myslím, že ne, útesy máme před sebou jako na dlani a turistům stojícím na nich vytváříme nádhernou kulisu pro jejich fotoaparáty. Jakmile se dostatečně pokocháme, stáčíme Mary na jih a na zadní vítr letíme 8,5kn do mezinárodních vod a směřujeme k Darsser Ort.

Tam stojí jeden z dalších krásných majáků, který chceme navštívit a také prozkoumat místní přístav. Dostali jsme na něj doporučení od kamaráda Ondřeje, který tu kdysi uvízl na mělčině. Mary uhání na zaďák a posádka si vychutnává kvalitní sailing. Asi po 6ti hodinách plavby se blížíme k Darsser Ort. Vody jsou zde skutečně mělké a tak následuje soustředěná navigace na bóje a do plavební dráhy tohoto malého přírodního přístavu. V pilotu je psáno, že přístav slouží jako místo ke kotvení v případě nouze či nepříznivého počasí. Ani jedna situace nenastala, ale doufáme, že nás odtud nevykáží.

Je 8 hodin večer a vjíždíme do malé přírodní maríny tvořené krytou zátokou, která je obklopena lesem. Kdo z vás zná Šumavu, přirovnal bych to ke kotvení na Chalupské slati. 4 m od nás nalevo i napravo jsou písečné duny. Začíná to být zajímavé, ale deepmetr nás uklidňuje. Vjíždíme do bazenu a je tu úplně plno, jen jedno jediné místo nejblíže mělčině už nikoho nezlákalo. Kroužíme kolem jako supi nad kořistí, několik čestných koleček, čteme dno pod námi a pak si říkám, není čas na hrdinství a míříme k bojce, u které mám v úmyslu uvázat loď. Špici samozřejmě k plovoucímu molu. Manévr se jeví býti hodně zajímavým, ale dáváme to napoprvé. Tentokrát jsme si všichni oddechli a plácli se do dlaní. Kolem vyvázané lodě  a stojící posádky na nich nás tiše sledovali. Jeden z nich vztyčil palec pravé ruky, tak jsme snad ostudu neudělali.

Napříč marinkou kotví záchranářská loď Theo Fischer patřící k něměcké „Die Seenotretter“ – záchranářské službě. Loď svítí jasnou oranžovou barvou a oba mí synové – vodní záchranáři se okamžitě rozeběhnou si ji prohlédnout. S posádkou se domluví na druhý den ráno na exkurzi.

Vydáme se na večerní procházlu kolem dlouhé písečné pláže a pak zajdeme do lesa. Kolem 10té večer se vracíme k lodi a světlo majáku nám svítí na cestu.

19. července

Ráno nás čeká prohlídka záchranářské lodě. Záchranáři nás provází celým tím kolosem, ukazují nám malý záchranný člun, který je schopný operovat na moři i při 10Bf. Kormidelník člunu sedí uvnitř připásaný jako kosmonaut v centrifuze. Dozvídáme se, že operací je ročně cirka 40 a většina z nich je díky nepozornosti kormidelníků a uvíznutí na mělčině. Posádka nám vysvětluje jak funguje služba – 14 dnů na lodi v kuse a 14 dnů doma. Je to sehraná partička tatíků kolem 50ky, kteří působí dojmem dobré party do mariáše. Však když přijde akce, musí být rychlí a přesní a také rozhodní. Mnohdy jde o život. Loučíme se s příjemnými záchranáři a máme namířeno k majáku.

Maják Darsser Ort je jedním ze symbolů německého pobřeží Baltu. Byl postaven v roce 1848 na jednom z nejhezčích míst pobřeží, na hranici národního parku „Vorpommersche Boddenlandschaft“.

Byl postaven z důvodu přítomnosti četných mělčin, které námořníci odjakživa považují za nebezpečné.

Tento maják je druhým nejstarším majákem na pobřeží Meklenburska – Předního Pomořanska. Prvním z nich je maják „Schinekl-Turm“ na mysu Arkona na Rujaně. Je však nejstarším majákem, který je dosud v provozu. V roce 1936 bylo navigační světlo zmodernizováno a místo petrolejové náplně se začla používat elektřina. Až do roku 1978 zde byli správci majáku, kteří se zde střídali ve službách. Dnes je světlo řízeno automatem. Místo je atraktivním cílem letních výletů.

Mezi roky 1962 – 1989 bylo však přísně střeženo východoněmeckou armádou a vstup sem byl zakázán. Dnes je maják vyhlášen historickou technickou památkou.

Pomalu se couráme po povalových chodnících borovým lesem a přírodní stezkou zpátky do maríny, protože nás čeká plavba na Rujanu. Je 13.00 hodin a my se odvazujeme od bojky. Máme tu asi 30 zvědavých párů očí, které nás pozorují, jak si s tím poradíme. Situace, které mám moc rád. Avšak vytrénovaní z podobných chvil si s tím celkem zkušeně poradíme a vyjíždíme bez problémů na kličkovanou mezi mělčinami. Asi po půl hodině vyjedeme z nebezpečné oblasti a vytahujeme plný prádlo. Vítr fučí z levoboku a Mary žene skoro 10kn na stoupačku k Dornbuschi. Netěším se zpátky, ale užívám si skvělý sail, při kterém jsme za celých 13 dnů nezapnuli autopilot. Trimujeme na ostrou stoupačku a Vojta si to za kormidlem krásně užívá. Pak Anička, Adélka a Renata. Tahle část plavby se opravdu povedla. Co se ovšem nepovedlo vůbec, že na Hiddensee jsme letos poprvé nenašli ani jedno místo na kotvu či k vyvázání. Takže tradiční večírek na Hiddensee se letos konat nebude. Je to tu jak na Václaváku. Jedem tedy až do Breege, kde naš plavba skončí.

Všechno jednou končí, ale o to více se můžeme těšit na další zážitky z moře. Příští rok by to mělo být na jih... Tak kam asi? Ještě netuším, ale nechal jsem si poslat piloty Norského pobřeží nad polárním kruhem J

Nevím, zdali vás četba neunavila, či zda vám přišla dostatečně pestrá. Ne-li, pak se tam vydejte sami. Krásu severu musíte vyzkoušet na vlastní kůži.

Za posádku, kterou tvořili:

Renata a Anča, Jirka a Vojta Brožkovi, Adélka Bittnerová sepsal

Cpt. Jirka Brožek