Waddenzee 2013 - plavba na lemsteraaku SAEFTINGHE

 Deset mořeplavců

 pět dní

stošedesát námořních mil

na palubě lemsteraaku Saeftinghe v mělčinách Waddenzee

Srpen 2013

Waddenzee je pobřežní část Severního moře mezi Frískými ostrovy a pevninou Nizozemska, Neměcka a Dánska. Jedná se o tzv. wattové moře, které je 500km dlouhé a průměrně 20 km široké. Má nesmírnou ekologickou hodnotu. Většina jeho rozlohy je prohlášena ramsarským mokřadem, spadá do světového přírodního dědictví UNESCO. Moře se využívá pro rybářství, turistiku, v nizozemské části se těží zemní plyn.

Pro Waddenzee jsou typické mělčiny a písčiny, které vznikají při odlivu a jsou rozděleny hlubokými a mělkými brázdami. Příliv a odliv slané vody ze Severního moře se tady opakuje každých 12 hodin a 25 minut. Na tomto pravidelném cyklu má zásluhy hlavně Měsíc, který  při své oběžné dráze okolo Země přitahuje tuto vodní masu a jakoby za sebou táhne obrovskou vlnu, která proniká průlivem La Manche a také proudí ze severu mezi Skotskem a Norskem do Severního moře. Pokud se střetnou vrcholy této vlny, dojde ke tlaku, který zaplaví mělčiny. Pokud se však střetnou nejnižší body této vlny, je voda odvedena odlivem. Zdejší obojživelná krajina se přizpůsobila životu jak na suchu, tak i pod vodou. Mezi ostrovy a pevninou najedeme tak vysokou biologickou produktivitu, jako nikde jinde. Vyskytuje se velké množství mikroskopického planktonu, který je základní složkou potravy velkého množství bahenních živočichů, například mušlí, plžů a hvězdic. Žije zde a roste rybí potěr – neobtěžován velkými predátory. Ryby jsou zase potravou pro jediné savce, kteří obývají tyto mělčiny – tuleně. Během jara a podzimu zaplaví tuto oblast 2-3 miliony tažných ptáků, kteří se tu před svou dalekou cestou vydatně posilní. Když bahnitá rovina vyschne, stavá se atraktivní oblastí pro turisty. Západofríské ostrovy tvoří Texel, Vlieland, Terschelling, Ameland a Schiermonnikoog, které současně fungují jako ochranný val. Ochraňují mokřady před mohutnými nárazy vln ze Severního moře. Na ostrov Ameland a Schiermonnikoog se dá během odlivu dojít asi za 3 hodiny.   

Skoro tisíc kilometrů ve svižném tempu, trochu nočního odpočinku v trávě německého odpočívadla a pak už oči dokořán při vnímání fríského venkova. Je barevný keři hortenzií, cihlovými fasádami malých útulných domků, strakatý krávami pasoucími se na poldrech. Cestou do maríny jsme projeli dvěma malými vesničkami, kde je rychlost omezena na 60km/h, silnice je dlážděná a okénky je vidět až do kuchyní. Každého napadá to stejné – tady bych chtěl bydlet. Ale nezapomeňte na kopečky, co se zdvihají nad Vamberkem a homole Lužických hor, tam je přece taky krásně! Tahle země je plochá a vítr od moře se tu prohání mezi lopatkami větrných mlýnů, těch starých pohádkových a nebo těch sličně štíhlých bílých kovových vrtulí. A vítr – to je to, co teď potřebujeme.

Jé zastav, zastav – tady za tou hrází je už moře! Ovce…..hm tak prostě až za chvíli.

Marína. Chvíle očekávání. Majitel lodi nás vítá, překotně mele německy a zve nás na prohlídku lodi, co kotví u břehu. Je nablýskaná, veliká, dřevěná, má zvláštní jméno a uvnitř to vypadá jako v muzeu. Pokyvujeme hlavou, prohlížíme nastlané kajuty, obdivujeme vyšperkovaný salon s luxusním sezením pro spoustu lidí, usmívám se na ptáky, stojící na poličkách. Jak by asi skákali dolů, když by se do plachet opřel vítr a loď by se naklonila na bok. A co tady dělají kiwiové? No proti gustu…..

Jo a …….bitte schön…… Nach der Rückkehr bitte Bettwäsche abnehmen. Cože? Tohle muzeum opustí molo a popluje? A my budeme posádka? Asi jsem se špatně připravila, protože jsem sice čekala holandskou klasiku, ale……..jak se brzdí s rozjetou stodolou? V tu chvíli mi připadaly fendry jak pouťové balonky.

A jak to všechno dopadlo?

17. 8. 2013 sobota

Nemá cenu popisovat asfalt na německých dálnicích, občasné zúžení do dvou pruhů. Možná jen stojí za zmínku, že Ota vidí podstatně lépe ve dne, než v noci a Klářiny brýle mu cestu dělají plynulejší. Bavíme se s Honzou na účet nováčků smyšlenými historkami o protahování pod kýlem, o velikosti lodi, o množství potřebného vzduchu a v duchu se smějeme. Oni dva netuší, ale že o tom přemýšlejí, je evidentní. Ota ukazuje na loď stojící u nějaké haly a ptá se, zda ta naše bude asi taková. „No jo, ale ona vlastně bude na vodě.“ Propukáme v hurónský smích a necháváme je obavám.

Přístavní molo s krásným lemsteraakem Saeftinghe, modré nebe, čilý vodní provoz. Čekáme na kapitána a pražskou partu. Ota s nadšením, Klára rozjímá a vstřebává, Honza mlčí a porovnává v duchu naši loňskou Bavarii 46 s touhle kráskou. Není to tak dvakrát větší bárka?

„Jo tak s takovouhle krávou jsem ještě nejel,“ povídá Jiří. S holkama se změříme pohledy – ale nás už přece zná!

Tak posádko – nakládat, není moc času nazbyt, lodě jsou od toho, aby pluly. Kapitán se připravuje na vyplutí se svou holandskou partnerkou Maaike, která nás zasvětí do tajů lan a sklápěcích kýlů, zákonitostí přílivu a odlivu, proudů a mělčin. Tahle usměvavá holka nás doprovodí dnes a zítra na palubě. Majitel poskakuje okolo nich a jen po očku pozoruje, jak se do jeho nablýskaného salonu stěhují lodní pytle a zásoby na týden plavby. Mein Gott! A to neviděl kartony piva, které rychle přistály v batistě. Rozdělení kajut, chvíle školení na palubě, zvuk dieslového motoru, lávka sundána, tak vpřed! Čeká nás jen kousek k benzínce, ale tam nás taky čeká první zastávka. Neodřeme to, že jo? Ne! Teď dál kanálem na IJsselmeer a průplavem v hrázi Afsluitdijk do Waddenzee. Zdymadlo a my jako jediná loď do něj. Zdymadla známe z  naší plavby v roce 2004 po kanálech v okolí Amsterodamu. Tohle je teda velké a……..rychlé. Loď se stáčí, proud, který do zdymadla vhání vodu, si s námi hraje, loď není chycená na dvou místech a trochu bojujeme s třiceti tunami váhy mezi zdmi zdymadla. Dobře to dopadlo, vrata vpředu se otvírají a na plný kotel Maaike žene loď ven. Tlak a pohyb vzhůru procvakl fendr na špici, ale ztráta je to minimální. Před námi se ještě otvírá nebo spíš otáčí dálniční most a už jsme na moři. První pokyny pro pohůnky u plachet. Tohle lano je od prvního refu, tohle od druhého – ještě zítra se v tom budeme motat, ale pak už se to naučíme.

Refujeme plachtu, pro což se musíme rozhodnout ještě před vytažením. Porovnat vývoj počasí a cíl plavby tak, aby byly plachty maximálně využité a plavba bezpečná. Nová zkušenost. Hlavní plachta potřebuje k vytažení 2 makače, kteří synchronizovaně táhnou nahoru. Lano klouže rukama,hop, hop – nahoře to je, ale dotáhnout plachtu, aby byla pěkně vypnutá – to je šichta. Maaike nám ukazuje, jak to efektivně udělat a nedřít se. Ta to ale má v rukou! Povolit backstay, dotáhnout na návětrné straně a na závětrné straně spustit kýl do vody…..no nás je dost, ale ve dvou lidech je to trochu o cviku, co? Vytažení jibu je už skoro sranda. Jen si zvyknout, že tady všechno jede ručně, žádné navinování lan na vinchnu, možná je to někdy lepší. Při velkém větru a spouštění plachet se ale musí pracovat rychle a spuštěnou plachtu na palubě zkrotit setsakramentsky svižně. Pár réček a každý už má svou pozici danou, lepšíme se a jsme chváleni. Loď pluje parádně, nemá takový náklon jako bavárka, přeci jen to je taková rozkydlá dáma při těle. Se vší úctou tedy. Neumím si moc představit informaci 30 tun v praxi, ale pravda – od rychle blížících se břehu se Saeftinghe odstrkovala trochu hůř než ty všechny předchozí skořepinové lodě. Prostor na moři a pár obratů využíváme k seznámení se s lodí, plachtami a taky s proudy a přílivem a odlivem. Kapitán nám vysvětluje, za jakých podmínek se připlouvá do přístavů a za jakých zase odráží. Čas pobytu na ostrovech se musí přizpůsobovat proudu přílivu a odlivu. A taky počasí a větru. V malých bazénech marín se v úzkých vratech pozná každý silnější vítr, který loď bude snášet. Ploché dno je pro nás taky novinkou. Každý si během plavby osahal kormidlo a vedl loď, tak mohou někteří posoudit, jak lehké je oproti tomu kormidlovat Bavarii. Reakce kormidelního kola je pomalá, když to chcete uspěchat, tak se velmi rychle loď přetočí. Taky jsme pocítili, že loď jede jakoby ve smyku, prostě si hází prdelí jak na ledě. Ale je krásná! Mohutná! Hladký vysoký dřevěný stěžeň, po kterém kloužou dřevěné korálky na laně hlavní plachty. V čele má reliéf stromu s datem 1930. Myslím, že všichni plujeme s respektem k historii a umění dávných mořeplavců. Na lodi taky není nic kromě hloubkoměru, navigaci si musíme řešit po svém. Využíváme moderní technologie, třeba někdy příště jen s hvězdami a sextantem nad mapou…….

Vzhledem k předpovědi počasí volíme přístav v Harlingenu. Rozhodnutí kapitána po poradě s Maaike nám připadá jednoznačné, ale když se blížíme zvednutým mostem do centra, tak se nám lehce svírá hrdlo. Stejně jako dneska, tak i po celý týden mi bude připadat vjezd tou „obrovskou“ rychlostí do tak malého prostoru naprosto šílený. Ale znám to – rychlost tě ochrání, platí to především u lodi, která nemá kýl. Maaike kontaktuje kapitána velkého dvoustěžníku, ten přijíždí na gumáku a tlačením do přídě nám pomáhá s otočkou a přiražením ke břehu. Na moři je to zvykem – lidé si pomáhají. Celý týden pak kapitán Jiří před připlutím do přístavu volá harbourmastera a domlouvá si s ním místo kotvení a případnou pomoc.

No a stojíme. Loď je vyvázaná, fendry natlačené, přijde totiž odliv, loď půjde téměř o 2 metry dolů a pak zas znovu nahoru. Při ranním přílivu bychom měli odplout, ale zítra má foukat až moc – přes 6Bf, takže rozhodnutí padá rozumně na den strávený v přístavním městě Harlingen. Maaike nás opouští, jde přenocovat jinam, je tu v domácím prostředí. Večer chvíli posedíme, ale padá na nás únava z cesty, tak šupky do peřin.

18. 8. 2013 neděle

V 8:00 už jsem probraná. Ostatně – spát u kostela – to je budíček v neděli ráno jasný. Zvony tady zvoní nekonečně dlouho. Nikam nespěcháme, tak si užíváme klidné ráno – sprcha, snídaně, káva. Maaike nám vytiskla nějaké informace o městě a bude nám dělat průvodce. Spořádaná skupinka japonských lovců nejhezčích záběrů vyrazila do ulic. Pěkná a srozumitelná angličtina zní do cvakání uzávěrek. Staré nádraží, námořní akademie, zvedací mosty, most pro malíře, sochy ulítlého sochaře, radnice, zvonkohra – pomooooc – už mě to nebaví. Andy vnímá hlavně to, že spousta věcí a katastrof se tady stala v roce 1974, to už vypadá jako znamení. Balíme to a stavujeme se na pivo. V hospůdce mají náramné obrazy, takhle se naučit zvládat štětec a adieu úřade! Suneme se k velkému přístavu, ohromí nás dvoustěžník, který připlouvá zvednutým mostem. Na náměstí hrají 3 kluci a holčina na pódiu samé staré fláky a pecky taky od Dylana a Neila Younga. Táhne nás to tam a každý si v klidu chvíli stojí a poslouchá. Ještě že tahle chvíle klidu přišla, protože večer jsme už klidu neužili. Honzovi se narodila neteř, na dálku jsme mamince drželi palce a to, že se malá Izabela narodila do našeho holandského večera, ji v životě určitě mnohokrát podrží.

19. 8. 2013 pondělí

Kapitán Jiří v neděli přednesl posádce návrh zaměstnat Maaike ještě dva dny jako co-skipera. Posádka byla pro, ještě nějaké zkušenosti nabrat potřebujeme, a proto dnešní deštivé ráno čekáme na naší holandskou kamarádku a příliv a pak vyrazíme. Plán je jasný – sail na ostrov Terschelling. Zatím však kapky deště dělají na vodě kolečka, Maaike má nějaké neodkladné povinnosti, tak plavčíci myjí palubu a využíváme vlídnosti přístavních sprch. V poledne přichází vytoužený a tolik očekávaný odjezd. My připraveni v kalhotách, bundách a holinkách a Maike v žabkách s šátečkem kolem krku. Jsme z odplouvání lehce nervózní, všechno kolem je proti naší lodi neskutečně malé, kapitán je však soustředěný a dáváme to na výtečnou. Fouká parádně, užíváme si moře. Dokonce občas stříkne přes příď slaná sprcha, to je fakt paráda! Práce s plachtami už nám jde a ustálili se i kluci na pozicích „pouštěj a dotahuj“. Holky zas mají krásně zmáknutou práci s balením plachet, v Harlingenu jsme se naučili perfektní „saussage“ – balení jibu i hlavní plachty, tak se s tím vytahujeme. Na obzoru je pevnina! Placatá, ale ta naše. Ostrov Terschelling se svou dominantou – majákem Brandaris. Kamenná stavba čtvercového půdorysu postavená v roce 1594 se svými 55 metry opravdu ční jak boží prst nad vše na ostrově. U břehů vidíme lodě, které jsou tu nasedlé na písku. Využili odlivu a zakotvili tímto tradičním způsobem. Od lodě jde pár se psem, v dálce poskakuje dítě. Procházejí se po mořském dně. Je to úžasná scenérie! Kotvíme u jednoho z mol a vyrážíme na procházku. Ota s ostatními vydrží vždycky jen chvíli, je to předsunutý zpravodaj  a obejde za nás celou pevninu. Už se těším na fotky z nepoznaných míst. Milan s Vojtou hledají nějaké přístavní dobroty a já se přidávám ke skupině loudačů se na pivo. Večer trávíme na lodi i s Maaike, která se učí pít rum v kombinaci s červeným vínem.

20. 8. 2013 úterý

Ráno míříme k půjčovně kol a vyrážíme na výlet poznat placatý ostrov, jedeme mezi písečnými dunami, po břehu moře. Zastavujeme se v brusinkovém království na dobroty plné červených bobulí – koláče, sušenky, čokoláda. Ta byla opravdu výtečná. Na jedné z písečných pláží zlákalo neustále pohybující se moře Otu – šup trenky do písku a holé půlky už se třesou cestou do vln. Zaplaval si, to jo. A cestou z vody se i seznámil se slečnou od pobřežní hlídky, která mu vyšla naproti. A co by víc chtěl? Všechny karty byly rozdané hned na začátku, jen škoda, že se na prvním randeti úplně nedomluvili na všech podmínkách. A taky – holka se vůbec nesvékla. Chápu Otu, že zajíce v pytli by nekoupil. Kapitán situaci rovná ku spokojenosti všech. Ota se konečně může obléknout, holandská rodinka může svým dětem odkrýt oči a slečna může jen litovat, že Otu nesbalila úplně.

A nás čeká sail na ostrov Vlieland. Plavba není díky mělčinám a plavebním dráhám jen nejkratší spojnicí mezi oběma ostrovy, Maaike těžce nese, že jsme pomalí, ale to nás ještě nezná – my nakonec zvládneme všechno. Upustila si páru a všechno zase funguje. Přístav je maličký a vrata do něj nám připadají hodně úzká. Jiří se spojuje s harbourmasterem, který asistuje na své dinghy a je nám přislíbena pomoc z vody. A je to fajn, protože je tam fakt málo místa pro manévrování, silný odlivový proud a jeden lehkovážný Němec, který nám křižuje cestu před vraty s osmatřicítkou bavárkou. Jestli se s ním potkáme, rozmáčkneme ho jak vlašský ořech. Loď nemůže jen tak někam přirazit, před tím je třeba ji otočit, aby při odplouvání jen nabrala rychlost a vyrazila. A otáčení se jen s kormidlem, bez předního propeleru, v tak malém prostoru, ale předevší s plochým dnem a bez kýlu je jak tahat ježka z klece naslepo. S gumovým člunem už nám ale přijíždí na pomoc služba v přístavu – kde je potřeba, tam nás zatlačí do špice, loď jsme otočili, přirazili k podobnému lemsteeraku a vyvázali se na něj. Jeho ženská posádka nám pomáhá, ptají se odkud jsme a pak to asi vyhodnocují nad atlasem světa. Přístavní budovu, sprchy a toalety máme na dohled, ale mezi námi je asi 3metry moře a proto si každý své úmysly musí řádně připravit a pak se vydat na ten dlouhý pochoďák. Jdeme všichni, do obchodu, na kapitanát a vykoupat se v mělkém Waddenzee. Je tu krásná písečná pláž s jemným a čistým pískem. S bahnem a zbytky racků v Harlingenu se to nedá srovnat. Milan už samozřejmě plave. I ostatní běží mělkou vodou za ním, jen holky – Renča, Klára a Andy zůstávají na břehu. Prý je to studené. Maaike jim ale za chvíli jejich názory vyvrací velmi razantně a nakonec se koupou úplně všichni. Slunce zapadá, blátivé bitvy jsou dobojovány, je čas na večerní procházku. Ota tedy vyráží úplně hned, protože pevnina k prozkoumání je velká. Sraz u majáku. Couráme se městečkem a na maják je to teda pěknej výšlap. No asi 70 výškových metrů? Pod námi je klidná mořská hladina, kterou líznul měsíc v úplňku. Krása. Za našimi zády se za chvíli rozsvítí maják na ostrově Vlieland, aby byl navigačním světlem lodí, které plují za tichých nocí. Za ohradou pod majákem se pasou dva oslíci. Fotíme se s vlajkou Sailing Clubu, protože tahle chvíle i tohle místo si to zaslouží.

Na lodi si ještě večer připijeme s Maaike, pro kterou bude další ráno loučením s námi.

21. 8. 2013 – středa

Rána, která jsou loučením, bývají nostalgická. Olíbeme se s naší holandskou kamarádkou a lehce rozrušení se chystáme na naše první sólové odplutí z maríny. Všechno děláme mlčky, žádné špásování, každý cítí ve vzduchu, že jsme ze břehu sledováni. Jasné povely jsou splněny, motor běží na volnoběh…..a už se Saeftihghe v rukách Jiřího odlepuje od sousední lodě. Vrcholí příliv, nejsme tady sami, vyplouvá spousta lodí. Ještě jsme měli příležitost prohlédnout si parádní kousek podobného lemsteraaku, asi to jeho kapitán nedělá poprvé. Otočil se na pětníku a tradá ven. A teď my. No vypadá to, že to Jirka  taky nedělá poprvé. Jsme z úzkých vrat venku bez jediného zaváhání, Maike na břehu skáče a mává, je to daleko na dohlédnutí, ale určitě ji i slza ukápla. Dojetím a pýchou, že jsme výteční. Plácli jsme si, protože jsme si to zasloužili! Kurz ostrov Texel – třetí ze západofríských písečných ostrovů.

Je to vlastně naše nejdelší plavba, asi 33NM. Ale moc nefouká, tak žádná divočina. Střídáme se za kormidlem, aby si to každý osahal. Při jednom obratu nejde tahat sklápěcí kýl tak, jak by měl. Aha – lanko vyskočilo z kladky. Chlapům to dalo i ve čtyřech dost zabrat nahodit lanko zpátky, tlak vody a tíha kýlu je velká. A taky musí fungovat nějaká koordinace, abychom během opravy neztroskotali – někdo musí vždycky sledovat kurz, plavební dráhu, bóje  a ostatní plavidla. Plujeme až do 14:00, na lodi je dost času i na lenošení a čtení, protože nám počasí naděluje slunečno a skoro bezvětří. Jen hodinu před marínou vytahujeme obě plachty Před příjezdem do maríny kapitán kontaktuje přístav a dostáváme místo v severním bazénu. Dobře se to poslouchá, ale na místě jsme docela vyděšení, protože to je snad ještě užší místo, než na Vlielandu. Vrata do přístavu jsou celkem široká, ale křižuje nás nějaká neposlušná skořápka. Přestože ji Luboš upozornil, která loď má tady přednost, situace se opakuje. Je to oprsa, ale pluejeme do místa určení. Vjezd do našeho bazénu je zúžen kotvící rybářskou lodí, při průjezdu kolem ní si můžeme doslova podat ruce s okounějícími rybáři. Místo na kotvení je celkem slušné, přirážíme ke břehu na první dobrou, vyvazujeme se a okamžitě se stáváme místní atrakcí číslo jedna. Pro kapitána ne úplně jednoduchý manévr, ne břehu stojí desítky lidí a fotí si historický klenot.No tak se učešte, budete na spoustě prázdninových fotografií holandských rodinek a důchodců. Na kapitanátu se Jirka dozvídá, že tu nikdy rozhodně žádný Čech nebyl a natož na lodi. To je pěkné – dobyli jsme a osídlili jednu písečnou dunu ve Waddenzee! Volno-pohov-zpívat – to je pobídka k výletu do města. Nedaleko za hrází vykukuje větrný mlýn a je potřeba koupit chleba. Ploužíme se městem, co noha nohu mine, fotíme mlýn, okukujeme zvenčí muzeum, ve kterém majitel vystavuje věci vyvržené mořem, válíme se na hrázi a naprosto utahaní se vracíme na loď. Jen Ota jako jistota vyráží udělat pár fotek do vnitrozemí. Kde bere tu energii? Kluci mají taky trochu nazbyt a tak Honza s Vojtou vlezou do klece jedné z bójí. Ale tím to končí, válení se na lodi je taky prima. Se stmíváním roste chuť na víno, které jsme koupili a proto ho všechno ochutnáme. V klidném nočním přístavu se naše loď určitě ozývá do širokého okolí, ale nikdo se na náš kadeřnický salón podívat nepřišel a tak se ráno může Milan probudit se svým novým přelivem úplně klidný.

22. 8. 2013 – čtvrtek

Ráno máme lehce zataženo. Jirka s Lubošem vyrazili na nákup do prodejny lodního příslušenství a kupují nový fendr, já tam okukuju jedny moc pěkné a laciné žluťáky, ale je to výprodej a velikost pro děti. U břehu kotví obrovská loď – trojstěžník Štandard ze Sankt Petěrburgu. Mají takový ruský kukuče, ti kluci na palubě. Připlula večer. Pozorujeme výjezd trajektu – je to síla zahnout s takovou stodolou do pravého úhlu do vrat přístavu a neodřít to. Prostě denní rutina. My se taky chystáme k odplutí, ve vratech našeho bazénu to máme pěkně natěsno, ale rychlá a pohotová práce Milana a Vojty na špici a ani škrábnutí. Velkými vraty ven už je to pohoda. Nefouká. Míříme k západnímu cípu Holandska k majáku v Den Helderu.

Jedeme na motor, z letargie nás jen občas vyruší tryskem projíždějící gumový člun s vojáky.

Voláme na Kláru, aby si vybrala z urostlých chlapů jednoho favorita, ale ta holka má pech – vždycky je někde zalezlá. Povídáme a hodnotíme, je to přeci jen poslední celý den plavby. Opřeni o špici pozorujeme veliké medúzy – jsou jako lustry do kuchyně z osmdesátých let.

Maják. Červený, štíhlý, monumentální, protože se tyčí na placatém mysu jak sám voják v poli. Jirka připomíná fotku s malou Aničkou, která u něj při jedné z dávných návštěv Holandska zapózovala. Dneska je počasí na focení k ničemu a šedivo a pošmourno se vkrádá i do duší. Jirka s Renatou a Luboš s Andreou využívají tiché chvíle k vzpomínce na kamaráda Martina, který s námi také jezdil na moře. Do vln Waddenzee, které se tady míchá s vodou Severního moře házejí stužkou převázané Martinovo tričko a v myslích jsou s klukem, který se na nás už dívá shora.

Otáčíme to do maríny Den Helder, protože se chceme podívat do námořního muzea. Je tu velký přístav a kotví tu spousta vojenských šedých lodí. Máme příležitost si je dosyta prohlédnout, protože tu notnou dobu kroužíme. Harbourmaster není na příjmu, 31 kanál mlčí a mobil nezvedá. Jirka velmi zvažuje, zda se sám pustí do velmi malého přístavního bazénu, protože vjezdová vrata jsou velmi úzká a z boku jde odliv o síle téměř 3 uzle. Kotví tam de facto jen takové lodě jako Bavaria a nějaké motoráky, prostě lodě, které jsou lehce ovladatelné. Kapitán Jiří je soustředěný, nařizuje Honzovi udělat otočku a ladí radio na 12 kanál. Tam se spojí s masterem a ten vyšle 3 chlapíky na oranžovém člunu. Chlapi jsou asi z pobřežní stráže nebo od hasičů, kapitán se s nimi radí a domlouvá asistenci při vjezdu do maríny. Tvrdí, že to zvládneme a že místo na kotvení tam je i pro nás. Tak do toho. Moc nemluvíme, možná ani nedýcháme. Kapitán s kamennou tváří, i my jsme ve střehu. Musíme se otočit zas předkem k výjezdu a tady je to fakt jako na pětníku. Gumák nás tlačí na špici a pomáhá nám s manévrem a na mole už stojí Jacob, místní kluk, který chytá lana a pomáhá ze břehu. Na podruhé se obrátka daří a stojíme vyvázaní. Tohle si zaslouží teda fakt poplácání po zádech, to by na nás byla Maaike pyšná. Kdo ví, zda by se sem pustila. Tak už žádné zdržování.

Capkáme do muzea. Expozice historie holandského námořnictva, krásné modely lodí, historické přístroje a obrazy z bitev. Nádherné trojstěžníky stojící proti sobě, rozbouřené moře a oni to do sebe perou kanónama. Mají rozum? Další expozice je v ponorce Tonija. Uzavřený stísněný prostor, vůbec nechápu námořníky, kteří si to vyberou a pak ještě k tomu válečnou atmosféru. Musí to být peklo. Ploužíme se ponorkou a shodujeme se na tom, že jsme strašně unavení z týdenního nicnedělání. Všem se nám chce spát, ale ještě se překonáváme a lezeme do expozice moderních technologií – kapitánský můstek válečného křižníku. Tady už svoji prohlídku končíme, seberu síly na zpáteční cestu na loď. Venku se rychle shlukujeme i s ostatními a pomalu se vracíme. Čeká nás ještě vyplout z tý krabičky od sirek ven a průjezd zdymadlem zpět do IJsselmeer. Je na nás vyvázaná motorová loď, ale i to se rychle řeší. Teď jen dobrý manévr v pravý čas, protože nás sledují všechny živé bytosti v přístavu. Vyplouváme báječně, za vraty přístavního bazénu si oddychujeme, odřít loď by byla velká škoda. Za odměnu se nám naskytuje divadlo v podání tuleně a malého rybářského člunu. Tuleň vyskakuje z vody a lapá po rybkách, které mu nabízejí rybáři. Vypadá to jak nacvičené číslo z vodního atrakce. Zamávali jsme i tuleňovi i rybářům a míříme k hrázi. Za kormidlem Renča, která bravurně projela otevírajícím se mostem a pak už jen zdymadlo. Kormidlo si bere Jiří. Do zdymadla míří spousta malých plavidel, my jsme velcí, rychlí, to bude asi mazec. Ale nebyl. Už jsme se asi s lodí sžili, mě tedy sice vždycky překvapí vysoká rychlost, kterou se řítíme, pak je všechno rychlé a kvapné a najednou stojíme. Takže je to tak prostě správně. Vedle nás ještě máváme na Maike bratra, který se vyvazuje na druhé straně zdymadla a vesele nás zdraví. Jedou ve třech na vástavní plachetnici Halberg Rassy 48 z roku 1982. Takovou si přeju od Ježíška, procedí skrz zuby kapitán.

A už se otvírají vrata na druhé straně. Vjíždíme do vnitřního moře a v plavební dráze se rozmýšlíme, jak s tím naložit dál. Nakonec se otáčíme a kotvíme hned v maríně Den Oever.

Místo u mola je luxusní. Kormidlo dostal do ruky Luboš a tak přistávání řídí on. Je to jako vždycky – na pohodu. Na molu nás pozorují dva lidé. Jsou asi vystřižení z jiného století nebo jiného prostředí. Ale evidentně k moři a lodím nikdy nečuchli, protože napřažené ruce na chytnutí lana se u nich neobjevily. Zapadá slunko. Je takový tichý večer. Kamarádi, které jsem na loď pozvala na jejich první plavbu, se netají se silnými dojmy. Dáváme kapitánovi knížku jako inspiraci pro další plavby, i když ostrovy, o kterých se v ní píše jsou spíš z oblasti science-fiction. Ale plány a sny být mají! Zítra se bude uklízet, proto uklízení zbytků alkoholu proběhne už dnes. Dobrou poslední noc!

23. 8. 2013 pátek

Je klidné fríské ráno.

Na vodě leží opar, je vlhko a hladina je jako sklo. Plavba na motor poslední den? No to jsou teda vyhlídky! Kluci myjí palubu a Luboš se noří do nitra lodi a kontroluje olej a vodní filtr.

Všichni mu fandíme a okukujeme střeva v podpalubí. Tedy lodní střeva. Vyplouváme a volíme jako cíl plavby před závěrečným cílem Makkum vesničku Stavoren. Po ani ne hodině plavby na motor se ozve varovné pípání. Rychle vypínáme motor a zjišťujeme, že nechladí. Tak to je pech, to už známe. Kluci zjišťují závadu celkem rychle – unavená vrtule impeleru. Vytahujeme náhradní a po servisní skorohodině zas vejfuk vzadu plive vodu tak jak má. Všem se ulevilo, hlavně že se nezadřel motor, protože tady bychom na plachty nevyjeli. Všechno zlé je pro něco dobré – zkusisli jsme si kotvit uprostřed Ijslemeer, což při hloubce tohoto moře nebylo ani tak složité.  Teď  kluci kotvu vytáhli, zavěsili a můžeme se mlhou řítit zase dál. Opar stále leží a navíc obtěžují malé všudypřítomné mušky. A moře není tyrkysové a průhledné, ale zelené jak hladina sečské přehrady v době největšího rozkvětu sinic. Míříme ke Stavorenu, kde máme v úmyslu koupit náhradní vrtulku. Když jsme asi 2 míle na dohled, tak se zvedá vítr. Okolní lodě jsou oplachtěné a nejlepší rozhodnutí kapitána přichází teď – kašleme na vesnici, ještě si užijeme sailing! Všichni radostně skáčou na svá místa a rozbalují již úhledně sbalené plachty. To nevadí! Šup – hlavní plachta letí nahoru a potom i jib. Spustit kýl na portside, dotáhnout backstay na starboardu. Plachetnice je k tomu, aby nabrala vítr a  na nás je tomu dobrému větru správně nastavit plachty. Teď jsme spokojení všichni. Chystáme se na tag – pardon, réčko. Na noze mi přistává malá vážka, kolem lodi se motá motýl. Už nás vítá pevnina. Za chvíli taky kapitán vydává povel ke skasání plachet a za další chvíli už jedeme plavebním kanálem k maríně. Chceme se samozřejmě předvést, že nejsme žádní suchozemci z Čech, ale že to s lodí umíme. Majitel, jak jinak, poskakuje na břehu. Celý týden strávil určitě v kleče a hlavou mu běželo: „Mein Gott, beschütze die verrückten Tschechen und  bring mir bitte mein Boot in Ordnung zurück...“ Teď už mu spadl kámen ze srdce a ukazuje, že se máme otočit. Zvládáme všechno a jeho bujaré napovídání Jirka nevnímá. Přirážíme, vyvazujeme se, fendry a konec. Místo podání rukou a zhodnocení plavby se vrhá do podpalubí a obrací oči v sloup a nadzdvihává různé tašky…..připadá mu, že to asi nikdy neuklidí. Ale my jsme v cukuletu venku i se všemi krámy, povlečení svléknuté, tak hurá do sprch. Takovou evakuaci jsme tu ještě neměli, většinou všechno probíhá pomalu a rozvážně, do vody skáčou potapěči ke kontrole kýlu, ale tady si jen kluci vyměnili informace o spraveném impeleru, prasklém fendru – ovšem všechno jsme uvedli do pořádku a malá oděrka na boku lodi způsobená při přílivu a odlivu v Harlingenu je kosmetickou maličkostí. Část posádky se ještě pouští do balení plachet – tak ale tohle je na výtečnou, sám majitel lodi ukazuje palec nahoru.

Máme za sebou 160 námořních mil na lemsteraaku Saeftinghe, úplně novou zkušenost s baculatou kačenou, kterou když vnímáte, tak se i pěkně svezete. Třeba takhle jako my z Čech, my co nemáme moře, jen moře snů a plánů do budoucna. 

Tak už je to zase za námi.

Spousta těšení se, spousta příprav a týden utekl jako voda.

Ostřílení harcovníci i nováčci, sžili jsme se za týden na lodi v jednu kompaktní skupinu, která plnila úkoly a dokázala fungovat na palubě i v podpalubí.

Elévům zůstalo až do konce týdne strachování se o to, zda vydrží s dechem pod kýlem, až je kapitán protáhne. Ota se přiznal, že před spaním cvičně zadržoval dech, aby byl připravený.

Milan si až na konci týdne zvyknul na mistra basu. Pozdě, ale přece!

Holčičí sektor zůstal ve špici voňavý až do pátku, což se rozhodně nedalo říct o palubní koupelně.

Vojtovi se v knihovně sešly v pátek všechny rozpůjčované tituly – jak se říká na pohodu.

A kapitán? Byl spokojený. Žádná vzpoura a když už by se snad k nějaké schylovalo, tak věděl, co na posádku platí – voňavý rum ukolébá i ty největší bouřliváky.

Při dlouhých plavbách je radostí zahlédnout v dálce světlo domovského majáku.

Při dlouhém pobytu na souši je radostí zahlédnout v dálce světlo jakéhokoliv majáku.

Pro kapitána Jiřího, Renatu, Andreu, Luboše, Vojtu, Kláru, Honzu, Otu a Milana

Zpracovala v září 2013

Iva Maršíková ©

Doslov kapitána

Je těžké psát doslov ke článku z pera někoho, kdo má shůry nadělený talent vyprávět. Dovolte mi tedy jen malý dodatek:

Do Holandska jezdím již mnoho let a poslední dobou jsem okouzlen místními tradičními plachetnicemi. Plachtil jsem na klipperech, tjalcích a dalších lodích s plochým dnem a postranními kýly. Věřte nebo ne, nedá se to vůbec s rovnat s loděmi ze Středozemí. Holandské lodě jsou robustní, ocelové, mají gafflové oplachtění, ale především se mnohem hůře, či spíše jinak chovají a kormidlují. Absence kýlu vám při malých rychlostech přinese pocit, že loď je téměř neovladatelná. Postranní spouštěcí kýly na lodi nejsou proto, aby vedly stopu, ale aby zabránily snosu. Chce to mít dobrý odhad, zdravý rozum a spolehlivou posádku.

Myšlenka vyzkoušet to sám mne držela pár let. Ale kapitánovat sám znamená vyrazit na moře s posádkou lidí, které znáte a kterým důvěřujete. A takové jsem našel. Na víkend jsem pozval i svou holandskou kamarádku Maaike, která se svého času živila jako skipperka jednoho z klipperů. Byla v počátcích mým skvělým rádcem a nejen mým. Rychle nás naučila manipulaci s plachtami, vysvětlila princip práce s postranními kýly a stěhy. Vězte, že po mnoha letech zkušeností s charterovými loďmi různých délek a typů je plachění s lemsteraakem jak z jiného světa. Alespoň pro mne. Majitel byl při předání lodi nedůvěřivý, že ji půjčuje někomu, kdo nemá s lodí tohoto typu zkušenosti. Když jsme mu ji po týdnu vrátili, byl šťastný, že ji vidí v celé své kráse na domovském molu. Nedivím se mu, je to jako kdybyste si půjčili v technickém muzeu staré hasičské auto a vyrazili s ním na čundr na zamrzlé Lipno. A co že to vlastně ten lemsteraak je?

Lemsteraak – je tradiční fríská plachetnice s plochým dnem, bez středového kýlu. Byla poprvé zkonstruována v Holandsku v roce 1876 ve známých loděnicích Van de Boer v Lemmeru. Takové lodě se vyráběly především proto, že uspokojovaly poptávku po rychlé a stabilní plachetnici, která by mohla plout po mělkých vodách Fríska, vnitřních kanálech, Zuydersee a také Waddenzee. První plachetnice tohoto typu se jmenovala Ljentje a měřila 32,9 ft (10m). Lemsteraaky se však vyráběly až do délky 17m. Jejich typickým znakem je tvar trupu, který má tvar vajíčka se špičkou dozadu. Naše loď měřila celkem necelých 16m, zato však vážila 30 tun.

První lemsteraaky se stavěly jako rybářské lodě pro lov sleďů a mušlí. Některé byly používány na skladování a přepravu ryb, které se převážely z Fríska do Zeelandu, Bruselu a také do Londýna, kam se převáželi především živí úhoři. Naše loď se jmenovala Saeftinghe – po jedné z oblastí jihozápadního Holandska, která je dnes chráněnou přírodní rezervací. Saeftinghe byla postavena v roce 1930 pro rybáře na sběr mušlí. Na konci druhé světové války bylo loď zabavena německou armádou a počátkem roku 1946 byla navrácena zpět do Holandska. V roce 1997 ji odkoupil současný majitel Dick a nechal loď přestavět do dnešní podoby pro účely charteru. Saeftinghe je komfortní loď s velmi prostornými kajutami a salonem. Uvnitř lodi naleznete 5 dvojlůžkových kajut, prostornou sprcha a oddělenou toaletu, prostornou a dobře vybavenou kuchyní. Co vás ovšem uhrane na první pohled je její dokonalý vzhled, krása a dokonalý smysl pro detail. Loď je opravdu nádherná, všechny součástky jsou staré, původní, kladky z Anglie, lana režná konopná, mosazná osazení, starý kompas, žádné přístroje kromě deep metru. Tají se Vám dech a s pokorou vstupujete na palubu. Jsem rád, že jsem měl možnost kapitánovat právě takovouto loď a se skvělou posádkou. Určitě se vrátíme.

Cpt. Jiří Brožek