Plavba po ostrovech jižní Bretaně - Biskaj

Jachting v Jižní Bretani

Přestože jsme pluli na lodích už v různých mořích, do jižní části Bretaně jsme zatím nezavítali. Bretaň jsme navštívili pouze na severu, když jsme pluli ze St. Malo navštívit Normanské ostrovy a do Anglie. 

Před pár lety jsem poznal Milana Koláčka a minulý rok se mi naskytla možnost společně s ním a testovat novou závodní loď z loděnice POGO. Byla to nová zkušenost a skvělý zážitek. Jižní Bretaň mne okouzlila svými útesy, strmě čnícími skalními výstupky skal v zálivech, starými hradbami a citadelami, silnými proudy, velkým rozdílem hladiny mezi přílivem a odlivem. Pro pro našince spíše zvyklého na podmínky Středozemí nebo Baltu něco exotického.

Doma jsem ukázal pár fotografií a netrvalo dlouho, abych svou ženu s našimi již dospělými dětmi přesvědčil, že tato oblast bude tou nejlepší variantou pro naši letošní plavbu.

Není až tolik charterových společností, které by se zabývaly půjčováním lodí v této oblasti. Oslovil jsem jednu, se kterou byly dobré zkušenosti již při plavbách v Karibiku. Pravda, výběr nebyl tak pestrý jako vějíř nabídek v Chorvatsku, zato ještě v polovině května bylo kupodivu víc jak polovina lodí neobsazených, tudíž jsme si mohli vybrat. Je nás celkem 5, a tak se naše soustředění ubíralo cestou ke 3-4 kajutovým lodím a zvítězila nabídka na plachetnici Dufour 385. Starší loď s jednoduchým vybavením pro oceánský jachting, s genakerem a dinghy s motorem v ceně. Na týden za necelých 1400,- eur, což když podělím počtem členů posádky a počtem nocí, vyjde mi loď téměř levněji než lepší pension na Šumavě.

Prvním překvapením byla komunikace s charterovkou. Když se mne ptali na crew list, zároveň se dotázali na mou jachtařskou kvalifikaci. Přeposlal jsem jim svou jachtařskou licenci (B MDČR) a crew list.  Vrátilo se mi poděkování za crew list a odpověď, že nechtějí žádnou kopii licence, neboť ve Francii žádné papíry nepotřebujete, ale že chtějí mé skutečné zkušenosti a plavby, které mám za sebou. Zalovil jsem v paměti, poslal plavby za posledních několik let a přišlo v odpovědi „ok“. Jak jsem pochopil, důraz byl kladen na přilivové vody, což je v této části Evropy logické.

Cesta z Prahy do Bretaně je dlouhá, proto jsme si ji rozdělili do dvou dnů. První den jsme po tisíci kilometrech přenocovali v Charteres, kde se tyčí jedna z nejstarších a nejkrásnějších gotických katedrál ve Francii. Ráno jsme si ji prohlédli a pak zvolna pokračovali do Trinite de la sur Mer, kde se nachází náš domovský přístav. Převzetí lodi bylo na velmi dobré úrovni. Technik nás nejprve nechal si vše projít a osahat, podívat se po palubě a zkontrolovat plachty. Pak přišel a byl připraven vše ochotně vysvětlit. Měl jsem svůi pilozt „Atlantic France“ od Imraye, mapy také své. Na palubě byly místní velmi přsné mapy pokrývající oblast celého Biskajského zálivu. Pilot samozřejmě pouze ve francouzštině a přílivové tabulky taky. Avšak rychle jsme se zorientovali.  Společnost ten den předávala další dvě lodě, takže byl na všechno klid a čas. Parkoviště zdarma hned u maríny a supermarket asi 100m od mola. Jakmile jsme pořešili předávku, šli jsme se projít po přístavní hrázi. Za ní jsme viděli špičkové závodní trimarany, na kterých obeplouvají svět francouzské jachtařské legendy. My jsme si měli možnost prohlédnout trimaran IDEC skippera Francise Joyona, dále trimaran Actual. Občas je tu k vidění SODEBO či Spindrift 2, které tu však dnes chyběly. 

Po prohlídce těchto jachtingových F1 jsme si ještě vychutnali pohled na přístav z malé kavárny naproti. Příliv kulminoval a my jsme byli připraveni vyplout. Vzhledem k tomu, že bylo už téměř 8 večer, nechtěli jsme plout nikterak daleko. Původním plánem bylo vplout do hrdla Morbihanského zálivu, jenže tam jsou v polovině odlivového cyklu proudy silné až 8kn, takže jsme od tohoto záměru ustoupili a napli plachty a stanovili kurz na přístav Port Haliguen na poloostrově Quiberon. Plavba nám zabrala přes dvě hodiny, ale upluli jsme krásných 12 mil, které nám druhý den zkrátí čas plavby na západ. Naším nejzápadnějším cílem jsou totiž Glenanské ostrovy naproti zálivu, kde se nachází město Concarneau. 

Překvapením bylo, že charterová společnost si nepřeje, abyste pluli v noci. Pravdou je, že pobřeží je velmi členité a roztříštěné četnými skalisky, která jsou sice osazena kardinálním znaky, jež však za tmy nesvítí. To, co vám přijde ve dne vcelku logické a jasné, v noci se míhá různými světly malých majáků, občasných izolovaných nebezpečí či jiných nástrah. Musíte však počítat s tím, že dvě třetiny těch kamenů a skalek co ční nad hladinu nejsou nijak zančeny. Kolem půlnoci jsme vpluli do Port Haliguen. Vyvázali se na vedlejší loď a uložili ke spánku unaveni po dlouhé cestě.

Ráno jsme se probudili do šedivého mračného dne. Přecházela fronta a vítr foukal svižně z jihozápadu. V poryvech to šlo ke 20 uzlům, což nám trochu pomohlo rozhodnout kam dál plout. Směr větru byl ideální na kurz ke Glenanským ostrovům. Známe je je z obrázků průvodců a moc jsme se na ně těšili. Avšak byl den finále fotbalu a potřebovali jsme  nutně do města. Musíme zajít do nějakýho prima baru na cider a pivo. Před dvěma lety jsme sledovali finále MS v kopané na Jersey, pro dnešek padla volba na Concarneau. Plavba byla skvělá, celou dobu stoupačka prakticky na stejný kurz, vítr ze SW 4-5Bf, s lodí to mlátilo a Atlantické vlny nás mnohdy dostávali do super skluzu. Někteří se schoulili v salonu a celkově to byla docela náročná plavba. Upluli jsme 60Nm a trvalo nám to něco přes 10 hodin. Cestou jsme se míjeli se školní lodí – tall ship Belem. Je to velký zážitek plout vedle takové lodě a navíc ji obeplout. Vděčné téma k fotografování, stejně jako delfíni, kterých je tu opravdu hodně. Rychle se vyvázat a hurá do hospody. V baru bylo veselo. Těšil jsem se na kousky milovaného a nenáviděného Ronalda. Dopadlo to tak, jak všichni víte, ale Francouzi se tvářili, že to žádné fauly nebyly. Utkání postrádalo dramatický scénář a výhra Portugalců místní až tolik nerozlítila. V klidu dopili víno a piva a šli do ulic slavit stejně, jako kdyby vyhráli.

Concarneau – ve městě žije kolem 20 tisíc obyvatel. Největší atrakcí přístavu města je „villa close“ pevnost s uličkami na 300 metrů dlouhém ostrově. Centrum je poseté kavárnami, creperiemi a obchody se suvenýry. Celé městské hradby jsou přístupné a návštěva tohoto centra rozhodně stojí za pozornost. V nedaleké tržnici nakupujeme čerstvé ovoce a creperky. Koupit můžete všechny druhy mořských živočichů – velké kraby, kervety, tuňáka v celku i naporcovaného. Ceny jsou přiměřené, nikoliv přemrštěné. Ochtnat můžete také čerstvé ústřice s citronem. Tucet za 5,- eur. Nastal čas se s městem rozloučit a vyplout směrem Glenanské ostrovy. Fouká nám 16kn ze SW a potřebujeme plout čistý jih. Stoupáme co to jde a chvilku závodíme se starší HR32. Nenecháváme se zahanbit a Rassyna mění kurz a míží na jihovýchod.

Glenanské ostrovy – 18km vzdálené souostroví od bretaňské části Finistere zahrnuje 9 hlavních ostrůvků a další desítku menších. Ostrovy jsou téměř neobydlené, mají sněhobílé pískové pláže a tyrkysovou barvu moře. Francouzi je nazývaji Karibikem Bretaně. Na východní straně ostrova Penfret (nikoliv Fernet) je vhodná zátoka k zakotvení. Dinghy se můžete dovézt na krásnou bílou pláž a strávit tu skvělé odpoledne. Otužilejší z nás se koupali v plavkách, místní jachtaři občas v neoprenu. Voda měla krásných 18C a procházka k majáku patří k nezapomenutelným zážitkům z ostrova. Je nás tu tak maximálně 15 jachtařů, v zátoce kotví 3 lodě. Ostrovy jsou také velkou ptačí rezervací a zároveň místem proslulé francouzské jachtařské školy. Od majáku se nabízí široký výhled na okolní malé ostrůvky, mezi kterými létají děti na windsurfem a malých plachetnicích. Pestré barevné plachty se míjejí a křižují. Zdejší obyvatelé byli až do 19. Století chovateli langust a humrů, avšak později se odstěhovali.

Strávili jsme zde celé odpoledne, ale shodujeme se, že se chceme na večer posunout. Našim cílem je ostrov Groix, který leží na ESE od Glenan asi 20 mil. Fouká nám SW a tak po 2 minutách motorování z kotvy (kolem nás stály ty tři další lodě) vystavujeme plachty a odplouváme. Vítr je příhodný a tak vytahujem genakr. Naní úplně odbře srovnaný ve vaku, tak nám dá malinko času zabrat, abychom ho přerovnali. Jakmile balon vypustíme, loď se téměř rozletí. Plujeme běžnou rychlostí 8kn, vlny mají ocelově lesklou barvu od pozdního odpoledního slunce a vítr nám čechrá vlasy na opálených čelech. Skvělý sail, máme všichni radost. 20 mil takřka přeletíme, cestou potkáváme delfíny a na moři jsme úplně sami. V 9 večer připlouváme do mariny v Port Tudy, avšak není tu žádné volné místo. Vyvazujeme se na jediné možné místo – pravý bok belgické lodi se jménem Braveheart. Posádka je pryč, ale asi po hodině se vrací a kapitán nám leze do kokpitu a praví – doufám, že ráno brzy vstanete, my chceme odplout už v 6.00 hodin. Ujišťuji ho, že s tím nemáme problém a trochu se podivujeme nad jeho výřečností. Bohužel, nebyl úplně příjemný...

... Budím mně budí v 5.50 hod a v 5.59 lezu na palubu. Na vedlejší lodi je mrtvo. V 6.02 klepu háčkem na bok vedlejší lodi.. Žádná reakce. Klepu podruhé a slyším, jak se někdo škrábe ze salonu do kokpitu. Vylezl náš večerní známý a omlouvá se, že v 6 neodplují, že se večer opili a že pojedou tak v 10. Šel jsem si tedy lehnout a utrousil mezi zuby, že tohle není úplně fér, že se toto nedělá. Zkoušel jsem chvilku číst, až jsem opět usnul. V 9.00 lezu na palubu a tam opět stojí skipper z vedlejší lodi a dává mi do ruky pytlík s čerstvými croissanty a s omluvou ještě jednou komentuje ranní situaci. Prostě jsme se zpili a nevstali jsme, pravil... Pochopil jsem. 

Groix

7km dlouhý a necelé 3km široký ostrov Groix leží nedaleko města Lorient. Na ostrově se nachází několik menších vesniček a vysoké strmé útesy na severním a písčité žlutobílé pláže na jižním pobřeží. Ostrov je domovem několika vzácných druhů mořských ptáků, v minulosti byl důležitým místem z hlediska rybolovu tuňáků, kde se ryby zpracovávaly. Díky pohyblivým pískům a silným proudům má ostrov pohyblivou pláž, za posledních 15 let se posunula o 500 m západně. Ostrov se stal také předlohou pro novelu spisovatele Petera Maye „Enzo“. Pobřeží ostrova o rozloze zhruba 24 km2 je divoce a silně rozeklané. Skaliska, obří balvany, údolí a zátoky se vzájemně střídají. Někde dosahuje strmé pobřeží se zajímavými skalními formacemi až 40 m hloubky.

Enez er Groach – v bretoňštině – znamená v překladu „Ostrov kouzelníků“. Váže se zde k tomuto názvu i jeden příběh. Když britská fregata útočila koncem 17. století na bezbranný ostrov, nechal jeden místní farář postavit prázdné kbelíky a sudy tak, aby působily z dálky jako kanóny. Kolem nich nechal  defilovat místní ženy v rudých zástěrách a s chaluhami na hlavě. Neví se, zda to bylo kvalitou dalekohledu anebo skutečně přesvědčivým převlečením, britský admirál velící fregatě však došel k závěru, že při takovém počtu kanónů nemá šanci a dal otočit plachty.

Po druhém budíčku – kolem 9. ranní – přeplouváme k plovoucímu molu do mariny, kde se uvolnilo od rána tak 5 míst. Marina není velká a pokud nepřiplujete do brzkých odpoledních hodin, moc se nechytnete. Venku visí těžké mraky a přechází další fronta. Čekáme až přestane pršet a vyrážíme k nedaleké půjčovně kol, neboť ostrov je právě tak veliký, abyste jej za den s přehledem projeli na kole křížem krážem. Prvním cílem naší cesty je další z bretaňských majáků – Pen Men. Stojí na západním cípu ostrova a tyčí se na strmých útesech, spadajících do oceánu. Vychutnáváme si krásné výhledy na silný příboj, který z táhlých vln vytváří sněhobílou tříšť vylétající až deset metrů nad skály na hladině. Zatímco my pozorujeme toto divadlo, nedaleko sedící racek pozoruje nás, tedy spíše to, co nám odpadne od pusy. Kluci svačí a racek je fascinovaně pozoruje. Blížím se k němu s foťákem, po očku se ohlédne, ale když zjistí, že mezi námi jsou ještě 4 metry, v klidu se otáčí a pozoruje svá potenciální sousta. Nedá se vyrušit. Od majáku míříme k menhiru. Nacházíme jej v malém lesíku. Zatímco pro nás je velkou atrakcí, místní kolem vysokého kamene s klidem posekají trávu a dál je moc nezajímá. Aby ne, lidé tu s menhiry žijí staletí a Bretaň je protkaná sítí těchto pro Kelty významných míst. Nejsem schopen rozpoznat vyšší energie, ale místo je to opravdu kouzelné. Náš výlet pokračuje na opačný konec ostrova ke druhému majáku a šlapeme směrem do maríny. I dnes je zde mnoho rybářských člunů a nezapře se rybářská tradice. Groix byl koncem 19. stol. největším francouzským tuňákovým přístavem. Přes 200 lodí se tlačilo v Port Tudy a dalších 100 v Port-Lay. Je čas se posunout o kus dál a my se netrpělivě těšíme na palubu naší Dufour 385 se jménem Breizh Atao. Směrem na severovýchod leží další místo, které chceme navštívit. 

Lorient je vzdálen pouhých 9 mil od Belle Ile. Je to velmi důležité bretaňské město. V 17. století, po založení „La Compagnie française des Indes orientales” neboli Francouzské Východoindické společnosti, zde obchodníci stavěli své sklady, které plnili zbožím z Indie. Sklady se nazývaly „L’Orient“, z čehož vznikl název města. Prvním ředitelem nové společnosti se stal François Caron, který měl za sebou třicet let praxe u Nizozemské Východoindické společnosti, včetně dvaceti let v Japonsku.

Lorient je známý také tím, že zde od roku 1940 do roku 1944 byly hlavní základny německých ponorek na Atlantském pobřeží. Několik dnů po obsazení přístavu Wehrmachtem v červnu 1940 začalo námořní vojsko  připravovat ponorkovou základnu. Dnes bývalé bunkry slouží jako museum a v některých částech báze mají své sklady a dílny světoznámé týmy offshorového jachtingu, jako např. Groupama, Oman Sail, Gitana a další.

Za shlédnutí stojí také muzeum známého francouzského námořníka a jachtaře Erika Tabarlyho, který je nazýván otcem francouzského jachtingu.

V Lorientu je vedro jako v peci, teploměr ukazuje 38C, ale příjemný vítr od Atlantiku dělá pobyt na slunci snesitelnější. Ten potřebujeme. Jednak, abychom se zchladili a také proto, abychom odpluli na další ostrov.

Na obzoru Belle Ile.

Na moři zůstává vše stejné, stabilní vítr SW o rychlosti 17-20kn, příštích několik hodin nás čeká krásná stoupačka na Belle Ile. Za necelé 3 hodiny jsme u západního cípu ostrova. Po předchozí poradě s posádkou a dle informací z pilotu jsme se rozhodli vynechat hlavní město Le Palais, protože je tam poměrně rušno a velmi málo místa. Stočili jsme loď na kurz do zátoky Sauzon. Už za tmy dojíždíme k mohutným vlnolamům a vidíme desítky lodí na bojích. Několik jich je však ještě volných a tak si vyhlížíme jednu v klidnější části této velké zátoky. Aspoň nám připadala klidnější. Po vyvázání na bójku jsem zůstal ještě chvíli na palubě a pozoroval okolní lodě. Za námi stojící First 25 se otáčí úplně jinak, než my. Vlnění jde z jedné strany, vítr z opačné a delší lodě s větším výtlakem drží podobný směr, zatímco menší a lehčí lodě se točí opačně. Vzniká zvláštní situace, že každý stojíme po chvíli jinak a posádka menší lodě stojící za námi vykládá fendry a stále cosi řeší s lany. Dotahuje svou loď na minimální délku od bójky a zalézá spát. Když se za námi stojící loď otočí úplně proti nám, jsme od sebe tak 3 metry. Ne úplně poklidný pohled, ale je vyzkoušené, že blíž už to nejde, pokud boje budou držet. Noc je to zajímavá, vlnění silné a pěkně to s námi hází. Vysluněni a unaveni z prožitého dne však tvrdě usínáme.

Ráno se nám skýtá nejkrásnější pohled na malebný přístav Sauzon, plný malých rybářských lodí a menších plachetnic. Přístav se zařezává do zátoky poměrně hluboce a jeho délka je téměř kilometr. Nad Sauzonem se tyčí příkré svahy, porostlé vřesem. Přístav lemují malé brasserie, creperie, restaurace a galerie a také obchůdky s módním jachtařským oblečením. Avšak vše je ve zvláštním poklidu, nepanuje tu čilý ruch a návaly turistů jako známe ze Středozemí. Když se zahledíte, tak si dokážete představit město za starých časů, kdy  ještě nestihly zaplavit nábřeží a sousední uličky, a tak vás procházka vrátí jako by o pár desítek let nazpět. Romatický pohled je na hotel Le Phare (Maják). Malý hotýlek, na jehož terase lidé vychutnávají sklenku růžového vína. 

Belle Ile je největší z bretaňských ostrovů a je dlouhý 18km. V nejširším místě je 9km široký. Kormoráni, terejové, bouřňáci a racci naletí 80kilometrů, pokud chtějí ostrov obletět celý. Centrem ostrova je přístav Le Palais, kterému dominuje majestátní pevnost. Pohled na ní napoví, že místo bylo v minulosti v područí armády. Nynější majitelé pevnosti s citadelou se již téměř 40 let zabývají jejími opravami a rekonstrukcí. Na ostrov a do Le Palais jezdila herečka Sarah Bernhardtová, Claude Monet si ostrov zamiloval a zpodobil jeho zákoutí na svých skvostných obrazech. Skladatel Albert Roussel a spisovatel Marcel Proust zde hledali a nacházeli inspirace pro svá díla. V Le Palais budete pro charterovou loď obtížně hledat místo, přístav je skutečně velmi frekventovaný. Ze Sauzone se do Le Palais dostanete autobusem, který vás tam za 20 min pohodlně doveze.

Nejlepším způsobem k poznání ostrova je, když si půjčíte auto. Samozřejmě kola jsou tu také k mání, ale pokud máte jen jeden den a chcete vidět vše, auto je pohodlné a za den opravdu vše navštívíte. Ostrov vám v kostce ukáže všechny krásy Bretaně. Určitě pojedete kolem krásných fialových vřesovišť, objevíte zapadlé vesničky uprostřed hájů urostlých dubů a borovic. Zastavíte se u divokých útesů, které strmě padají do oceánu a o něž se s pravidelnou přesností rozbíjejí mohutné tyrkysové vlny přicházející z Atlantiku. Objevíte malinké zapadlé pláže s čistým žlutavým pískem. Pláže, které jsou hezčí než ty v Karibiku. Voda má bleděmodrou barvu, ale na dlouhé cachtání to není. Krásných 17C vás zchladí tak, že za chviličku lezete z vody ven. Nikde tu však nepotkáte mohutné plážové hotely, stánky s různými cetkami či otravné potulné prodavače. Pláže jsou divoké a překrásné.

Dominantou ostrova je 84 m vysoký maják Grand Phare, na který můžete vystoupat a rozhlédnout se po ostrově. Nabízí opravdu úchvatný výhled. Druhý maják se jmenuje Kerdonis a leží u Poulains Point. Oba majáky mají co hlídat. Již ze starých záznamů na ostrově dochovaných se lze dozvědět, že se „moře zde chová, jako by chtělo pohřbít zemi“. Roku 1911 zemřel strážce majáku Matelot. Jeho ženě se podařilo rozsvítit světlo, ale netušila, jak mechanismus rozpohybovat. Celou noc s dětmi světlem otáčela a tak zachránila lodě od ztroskotání.

V létě probíhají na ostrově různé hudební festivaly, a tak jsme den zakončili kulturním zážitkem z bretaňského bigbítu a hrnkem cideru. Vracíme se do Sauzone a těšíme se na další den.

Nedaleko Belle Ile se rozkládají dva menší ostrovy. První z nich se jmenuje Ile d’Houat a druhý Hœdic. 

Ile d’Houat je vzdálen 7 mil od Sauzone. Ostrov je vidět na dálku a tyčící se stěžně dávají na vědomí, že tu sami opravdu nebudeme. Naštěstí jsou pláže tak rozlehlé, ža jakmile připlujete blíže, zjistíte, že kotviště si tu najde opravdu každý. Jen je třeba sledovat, tak jako všude v Bretani, neustálou změnu přílivu a odlivu a malé skalky, objevující se jako zábavy chtiví trolové, kteří vyčuhují z vody. Žádní trolové, ale potenciálně velký problém, pokud se necháte unést krásou pobřeží a službou autopilota a nevěnujete se dostatečně navigaci. To je zde opravdu důležité.

Houat je větší z těchto dvou ostrovů. Obklopují jej nádherné písčité pláže a pěšiny. Ostrov je necelých 5km dlouhý a kolem kilometru široký. Snadno jej celý prochodíte pěšky. Má celkem 17km pobřežních cestiček a stezek, které vás provedou přes vřesoviště  a písečné duny, kde roste mimo jiné divoký chřest, který je chráněný. Na ostrově je také muzeum Eclosarium, které prozkoumává svět fytoplanktonu. To je mořský organismus, kterému vděčíme za 80% kyslíku na světě. V pozdním odpoledni se přesouváme k ostrovu Hœdic. Drobná četná skaliska všude kolem nám pěkně potrénují oko a navigaci. Množství kardinálních znaků a izolovaných nebezpečí nás nutí mít oči na šťopkách a stále porovnávat mapu s tím, co vidíme kolem sebe. Míjíme kardinální znak, který má hroty trojúhelníků otočené k sobě. Splavná voda ze západu. Jsou umístěny na starém kovovém válci – boji, která má černý, žlutý a černý pruh. Tedy barvy pro znak, který ukazuje splavnou vodu z východu. Raději se tomu místu velkým obloukem vyhýbáme. V noci bych tu opravdu plout nechtěl, ani se sebepřesnějším plotrem.

Hœdic 

Pro dnešní noc jsme zvolili bóji v přístavu Port De l’argol. Boje jsou tu tři veliké a lodě se k nim přivazují příděmi a do kruhu. Takový způsob vyvázání lodí jsem ještě neviděl. Špičky lodí směřují k bóji a lodě jsou vyvázány boky jedna ke druhé. Dvě bóje uvnitř přístavu jsou již plně obsazené, třetí má ještě čtvrt sektoru volného a tak se vyvazujeme na vedle stojící Bavarii 40 s francouzským majitelem. Chvíli jsme pokecali o tom, kde se berou Češi na lodi v Bretani a také o našem jachtaři Milanovi Koláčkovi, který zde žije a závodí a mnoho Francouzů jej zná. Překontroloval jsem fendry a uvázání lan. Mezitím na náš pravobok přistává asi 8m dlouhý motorák „White Shark“ se dvěma motory – každý 250hp. Majitel vyvazuje svou loď na naši za asistence harbour mastera, který jej ihned odváží na pevninu. Zatím netuším, že to není úplně dobře.

Vyrážíme na pevninu. Francouzi slaví večer svátek dobytí Bastilly a na ostrůvku je velká párty. Hrají zde místní kapely, griluje se, večer je příjemný na pláži, když se ochladí. Ostrov projdete za dvě hodiny celý a večer je vhodný čas pro focení a spočinutí v romantických zákoutích písečných dun. Kolem 11 té večer se vracíme na loď. Zahrajeme si partičku karet a chystáme se ke spánku. Klidu si však dlouho neužíváme. Silné vlnění přicházející přímo ze severu od pevniny hýbe loděmi ze strany na stranu. Největší paseku dělá motorák na našem pravoboku. Kolem jedné hodiny jsme již na palubě a snažíme se vyvázat další fendry z levoboku na pravobok. V duchu nadávám tomu týpkovi z motoráku, že má jen dva fendry a staré zpuchřelé lano, které se po chvíli přervalo. Vlny nabírají na síle a motorák se vzdouvá a naráží silně do našeho pravého boku. Volám 9tý kanál, ale samozřejmě bez odezvy. Volám mobilní číslo na harbour mastera a také nic. Na lodi po našem levoboku také nikdo není, asi mají zajištěný nocleh na pevnině. Napadá mne odsud odjet, ale tu myšlenku opouštím, protože bychom nebyli schopni motorák vyvázat na loď po našem levoboku a ta by to pěkně odnesla. Mám vztek na majitele motoráku a i na sebe. Po chvíli, co se mordujeme s uvázáním motoráku koukám, jak na něj driftuje malá plachetnice, která právě připlula a jejíž majitel na palubě, kluk s dredama po zadek a na mě francouzsky volá, že má porouchanej motor. Loď pomalu nadriftuje na „náš“ motorák  a my se ji snažíme odstrkávat od boku. Dredař má jen 2 malinké fendry a tak zanedlouho slyšíme nárazy plachetnicě na motorák. Nepříjemné zvuky. Nakonec se skipper odhodlá ke skoku do vody a plave s lanem na plachetnici, která společně s naším motorákem tvořila mezeru v neuzavřeném kruhu stojících lodí. Leze na její palubu a s pomocí našeho odtlačování se mu daří loď vyvázat. V tom vlnění s větrem slábnou. Celá akce trvala něco přes hodinu a my téměř ve tři hodiny uléháme ke spánku.

Ráno nás budí ostré slunce. Na palubě kontroluji pravobok a všímám si řady škrábanců na trupu a zářezů a vrypů na hliníkové bordlajsně. Nic moc pohled. Prvním co mne napadlo, nahlásit vše na kapitanátu, který zde tvoří malá mobilní buňka. V tom vidím, jak k mé lodi na dinghy jede mladá dívka, která má dnes ráno službu v maríně. Naštěstí mluví alespoň trochu anglicky. Vysvětluju jí situaci a ona přislibuje, že vše pořešíme na pevnině. Dostáváme se člunem na pevninu a v tom potkávám majitele motoráku. Zastavuji ho a snažím se mu vysvětlit, co se v noci stalo. Nepochopil vůbec nic a má schopnost mluvit francouzsky se od noci nijak nezměnila. Odvádím ho k domku správce přístavu a tam pomocí dívky vysvětluji, co se stalo. Nejdřív nevěřícne kroutil hlavou, ale pak řekl, že je ochoten nést důsledky. Volám tedy charterovce a vysvětluji, co se přihodilo. Naštěstí jeden z techniků hovoří anglicky. Dále se už charterovka domlouvá přímo s majitelem motoráku. Problém je, zdá se, vyřešen.

Trávíme ještě část odpoledne na plážích, voda si drží stále svých 17C, ale venku je 36C. Tohle moře vás opravdu osvěží... Je však čas se posunout. Před námi je cíl naší cesty La Trinite sur Mer, krásné bretaňské městečko a báze naší charterovky. Přijíždíme už s odlivem něco po 6 té hodině. Vyvazujeme loď a technik prohlíží pravý bok. Odhaduje účet na 600,- eur, takže jsem moc rád, že se vše vyřešilo už na ostrově.

Dovolená na plachetnici v Bretani mne uchvátila. Jsou tu skutečně přenádherná panenská místa neponičená masovou turistikou. Až sem pojedete, naplánujte si trochu místa, která chcete vidět, předem. Na místě ztrácíte čas. A vydejte se sem. Určitě to s trochou přemýšlení a pozornosti zvládnete. Přílivy a odlivy, proudění moře, skály, nebezpečí - to dělá jachting zajímavým. A taky nezapomeňte zajít do hospody a ochutnat bretaňskou kuchyni. Kraby, velké krevety, tuňáky.. Z bretaňské kuchyně  dýchá oceán a čerstvý vzduch. Je to osvěžující koktejl ryb, paštik rillettes a bretaňských sušenek galettes bretonnes. A také cidru a sladkých či slaných palačinek neboli crêpes. Nejvíce proslulé jsou galettes, které se plní vším, na co si vzpomenete. V restauraci doporučíme jednoznačně moules marinières (mul mariniér) – oranžové mušle vařené v páře s bílým vínem, petrželí a šalotkou – a soupe de poisson (sup d poason) – rybí polévka tradičně servírovaná s česnekovou majonézou. Vlastní hlavní chod pak zpravidla tvoří některý z mnoha druhů ryb lovených místními rybáři. Takže máte-li rádi moře, Bretaň Vám v každém ročním období poskytne neobyčejné požitky.

A ještě jedna důležitá věc - až se tam ocitnete, jděte se podívat do každého kostela, který potkáte. Pravda, oltáře tam sjou krásné, ale v každém kostele jsou krásné vyřezávané lodě...

Posádka:

Renata Brožková - co skipper, Jirka Brožek jr. - co skipper, Vojta Brožek - helmsman, Anna Brožková - fendry, kuchyně a zábava posádky :-)

Jirka Brožek - skipper

St. Malo - 23.7.2016